Nechtěný dar (pt. 2)

122. Chci tam nahoru (D)

 Nevěděl, jestli je ještě zcela při smyslech. Na hlavě si způsobila velkou krvavou ránu. Chtěl k ní přivolat ranhojiče, ale otec mu to zakázal. Namísto toho jí nechal svázat ruce a nohy. Nemohla teď opustit postel. Jenže Dahlia se myšlenky na smrt zřejmě nevzdala, protože odmítala jíst a pít, takže ji museli krmit kovovou tyčkou do krku. Paskal to nenáviděl. Ten pohled na zlomenou sestru. Jen doufal, že už brzy otěhotní, aby si ji snad Grigor Chakarov přestal všímat.

Když za ní takhle jednou šel, zaslechl zevnitř Grigorovo hekání a Dahlii, jak vykřikuje, aby jí nemrzačil tělo. Byla to zvláštně formulovaná prosba, ale Paskal se obával, že její mysl už není zcela v pořádku. Proklínal se za to, že jí víc nepomohl. Že tam pro ni víc nebyl. Zvlášť proto, že ho zpočátku lapila myšlenka, že se musí stát jejím starším bratrem a ochráncem. Vždyť ona působila tak křehce a opuštěně. A taky k němu byla milá na rozdíl od všech ostatních z rodiny, kteří ho jako bastarda odmítali přijmout mezi sebe. Paskal už nikoho neměl. Jeho matka dávno zemřela. A mohli se s Dahliou mít navzájem. I teď se pokoušel tu být pro ni. Přestože ona už nebyla tou Dahlií, co do Severopolu přijela, a po níž mu zůstávala na ruce jizva.

Když si k ní pak přisedl, zase ho prosila, aby našel azmarinského faráře a nechal ji pokřtít.

„Tady ale široko daleko žádní Azmariňané nejsou, Lio," řekl jí na to a ona se odmlčela a uslzenýma očima hleděla do stropu. Natáhl k ní ruku a začal ji hladit po vyholené hlavě, přitom se podíval, jak se jí hojilo zranění.

„Oni mě nechtějí nechat odejít," zašeptala k němu.

„Tady máš teď domov. A až se z toho dostaneš, budeš moct jít ve městě, kam ti tvůj muž dovolí."

„Ale já nechci chodit po městě. Já chci tam nahoru."

„Kam nahoru?" zeptal se nechápavě.

„Do nebe," odpověděla. „Oni mi mrzačí tělo."

„Jak to myslíš?" zeptal se jí.

„Já už tu nemám být. Měli by mě pohřbít. Chakarov přeci nemůže šukat mrtvolu."

Řekla to tak zpříma, až mu studem za ni zrudly tváře. Nikdy nezažil ženu takhle mluvit.

„Zneuctil mi moje tělo. Ale já bych chtěla do nebe, víš..."

Paskal se neudržel a objal ji. „Však tam jednou poletíš, sestřičko," řekl jí.

„Letět?" nechápala. „Vždyť nemám křídla," a pak se zničehonic rozesmála a z toho smíchu přešla do pláče. A on ji dál svíral a hladil. Položil ji zpátky na postel a přikryl jako malé děťátko. „Budu ti vyprávět, chceš? O tom, jak moje maminka vyráběla hrníčky a prodávala je na trhu. Ono vyrobit takový pěkný malovaný hrníček není jen tak. Chce to vyrobit barvy, a umět s hrnčířským kruhem."

„Tak na jedno vyprávění bych se ještě zdržet mohla," odvětila jako by někam spěchala a nebyla přivázaná k posteli jako dobytek. „Ty umíš s hrnčířským kruhem?"

Když od Dahlii odcházel, byla jeho vyprávěním už uspaná. Potichu našlapoval, aby ji nevzbudil a když otevřel dveře, málem s nimi vrazil do Olgy, která evidentně špehovala u dveří. „Paní Ramančuková," uklonil se jí na pozdrav. „Mám povoleno za ní chodit," řekl pak, protože se obával, že mu jeho návštěvy u sestry nejsou po chuti.

Olga přikývla a pak se ho zeptala: „Jak je jí?"

„Myslím, že od chvíle, kdy se pokusila zabít, není sama sebou." Očekával, že mu na to něco řekne, ale ona zase jen kývla a zmizela chodbou pryč.

Když jí šel navštívit následujícího dne, zastavila ho Olga už na cestě k ní. „Paskale, mohl byste se mnou jít na chvíli nejdřív do Vaší ložnice."

„To není vhodné, paní," vyděsil se Paskal.

„Na co Vy myslíte? Vždyť jsme sourozenci," slyšel jí pak vyhrknout. Netrpělivě se rozhlédla kolem sebe a zašeptala: „Potřebuji si s Vámi promluvit v soukromí."

A tak ji skutečně vzal s sebou do své komůrky. Nebylo tam toho moc. Nic honosného. A ke všemu nechal na zemi roztahané oblečení. Ale kvůli tomu tam nebyla.

„Tak co pro Vás mohu udělat?" zeptal se.

„Vy asi máte mou sestru moc rád."

„Jako sestru," přitakal Paskal. „Je mi jí moc líto."

„A mohl byste jí říct, že jsem na její straně. A že ji mám moc ráda. Prosím, je to pro mě důležité. Nemůžu za ní jít. Nezvládla bych to."

Paskal na to přikývl a než se vrátili na chodbu, ještě mu řekla: „Kdybyste potřeboval s něčím pomoct. Klidně za mnou přijďte. Nejde jen o Liu, ale i o Vás. My dva jsme přeci také sourozenci."

„Nemusíte kvůli Lie předstírat, že Vám na mě záleží. Já chápu, že jsem pro Vás tady jen překážka k otcovým penězům."

„Když to nebudete Vy, bude to někdo jiný. A Vy jste podle všeho vlídný člověk."

„Když říkáte, paní Ramančuková."

„Olgo. V soukromí jsem pro Vás Olga. Jsme rodina."