Nechtěný dar (pt. 2)

44. Dvě přání (E)

Probudili se až brzy ráno, když přišel do stodoly Anton. Zakašlal a tím je probudil. Ve světle petrolejky si Elias všiml v jeho ruce řeznického nože.

„Co vy dva tady?" ptal se udiveně.

„Máš krásné telátko," odpověděla mu Lia. „Elias mu pomohl přijít na svět."

Anton přistoupil k na zemi odpočívající krávě a spatřil k ní přitulené tele. „Nojo, opravdu. Jak jsi to dokázal, kluku?"

„Párkrát jsem byl u toho, když měla komplikace klisna," odvětil.

„Tak tohle budeme muset oslavit," pronesl Anton. „Ale teď se hlavně běž, děvečko, převlíct," prohodil k její košili a ona vlepila Eliasovi pusu a běžela do domu.

„Proč jsi mi neřekl už včera, že to umíš se zvířaty?" zeptal se Eliase Anton, když osaměli.

„Bál jsem se, že bych ti to řekl a pak by se něco pokazilo."

Anton chápavě přikývl: „Budeš si na mě muset zase zvyknout. Ale my už to nějak dáme." Pak k němu prohodil: „Začneme tím, že mi řekneš, co by sis přál za to, že jsi mi zachránil kravku. Dal jsem za ní pěkný peníze. A nejen, že jsem o ni nepřišel, ale mám teď další."

„A mohl bych mít dvě přání?" dotázal se Elias.

„Dvě?" zasmál se Anton. „Natáhl jsem prst a ty chceš hned celou ruku."

„Ne... To já..." vykoktal Elias a začal hledat hůl. „Omlouvám se..."

„To byl jen žert, kluku," řekl Anton a hůl mu podal. „Chceš pomoct na nohy."

„Zvládnu to sám," odpověděl Elias.

„Tak fajn," poodstoupil od něj Anton. „Neboj se. Ode mě ti nic nehrozí. Řekl jsem ti pár dost nepěkných věcí. Ale nechtěl jsem ti nima ještě víc ublížit. Chtěl jsem, aby ses dostal zase na nohy."

Elias jen tiše přikývl a pak se vyškrabal na nohy.

„Tak co to bude, kluku? Nic horšího, než, že tě odmítnu, se stát nemůže."

„Lia má dnes nar... narozeniny," vykoktal. „Vím, že nemám moc pe... peněz. Ale... ch-chtěl bych jí aspoň na...natrhat kytku."

„Tak vidíš, to nebylo tak těžký," usmál se na něj Anton. „Zajdeme jí spolu něco koupit, dobře?"

Elias přikývl. „A... Ale..."

„Neboj, já to zaplatím. Za to tele by sis mohl přát pro ni i nějaký větší dárek. A co je ta druhá věc?"

„P...P...protéza," vykoktal Elias. „Nemám svo-svoji prot-protézu."

„Tak proto pořád potřebuješ tu hůl," došlo Antonovi. „Neboj, o to se taky postaráme. Zajdu za doktorem."

V tu chvíli se Eliasovi podlomila kolena a musel se opřít o zeď: „Ne, prosím ne. Já můž... můžu být bez ní."

„V pořádku, kluku. Ty za ním jít nemusíš. Slibuju, že ho sem už zvát nebudeme. Byla chyba se s ním domlouvat proti tvojí vůli."

Elias přikývl a při vzpomínce na to, jak se doktor dotýkal jeho omámeného těla studem klopil zrak.

„Ty už to se dřevem určitě docela umíš. Třeba by sis tu protézu zvládl doupravit sám. Co říkáš, kluku?"

Na to Elias přikývl: „Moc děkuju."

Anton začal dávat kravám krmení: „Nejsem tvůj nepřítel, kluku. Od té chvíle, kdy jsi mi řekl, že máš u sebe děvečku, jsme na stejný lodi."

„Já se snažím si tu najít svoje místo," odpověděl Elias. „Vím, že jsi mi řekl, že jsem součástí téhle rodiny. Vím, že bych ti měl být vděčný. A jsem. Ale... Já vím, že nemůžu vymazat to, že jsem Azmariňan. Vím, že Vám nikdy nebudu tady moct být úplně rovný. Nechci si stěžovat. Mrzí mě, že se s tím nedovedu poprat."

„Mě určitě rovný jsi," odvětil Anton. „Vím, že jsem ti dával najevo opak. Ale já jenom chtěl, aby se ti nic nestalo. Měl jsem strach, že se dostaneš do problémů. Měl jsem ti víc věřit." Pak mu pokynul. „Běž se převlíct. Řeknu to Iryně a ona s tebou půjde na trh pro kytku a nějaký šáteček. A taky jí upeče dort."

„Děkuju," odpověděl Elias dojatě.