Za tu ránu se mu dlouho omlouvala a on jí opakoval, že to není její chyba, zatímco si přikládal k oku namočenou utěrku. Věděla, že by se měla víc radovat. Jenže cítila zklamání z toho, jak se její sen o domovu u Garazových rozplynul. Přidělala Jurimu více starostí a sama nevěděla, jak spolu dovedou po tom, co se stalo, vycházet. Když udělala všechnu práci v domě, většinou si zalezla do chlívku a povídala si s kozou nebo králíky. Chovala je a hladila jejich jemné kožíšky. Juri si nestěžoval. Sem tam se s ní pokoušel mluvil, ale pak zřejmě pochopil, že ona o to nestojí. Chtěla od něj zase slyšet, že je jeho srdíčko, ale zároveň už by to neznělo stejně. Ne poté, co okusil její tělo.
Zprávu o Miřiném zproštění viny jim přišli Karamanovi. Přinesli s sebou listinu, na které to prý bylo černé na bílém. Mira číst neuměla a ta zpráva ji těšila méně, než předpokládala. Více než na vlastním štěstí jí totiž záleželo na štěstí Juriho. A teď měl na krku bývalou otrokyni, kvůli níž si nemohl najít novou ženu. Ona si manželské povinnosti plnit nemohla. Byla přesvědčená, že by ji to zabilo. Přišla by o duši. I když po dítěti občas zatoužila. Po tom svém, které jí ukradli.
Hned následujícího dne přivedla Juriho matka děti. Seděli všichni u stolu a Mira ji jako správná snacha obsluhovala. Chovala se k ní teď jinak, říkala, že se musí blíže poznat. A že si rozhodně nemyslela, že by Miřička byla schopná takového odporného činu. Mira jí jen odměřeně poděkovala. Nějak se její návštěvu snažila přečkat. Jenže to bylo složité. Především, když se jí dotázala, jestli zná babské rady na otěhotnění. Bylo přeci důležité přinést do manželství co nejdříve děťátko. Mira se začervenala a sklopila zrak. Juri na to matce odpověděl, že to nebude potřeba. Mira je mladá a není kam spěchat. Pak si ji matka chvíli prohlížela a pronesla: „Ale potřebovala by pořádně přibrat, aby byla schopná děcko donosit. Co kdybys zabil jednoho králíka? S Mirou ho upečeme. Ona se aspoň naučí naší kuchyni."
Mira v tu chvíli ztuhla. Ta nevinná zvířata považovala za své přátelé. Svěřovala se jim se svými smutky, zatímco je drbala za ušima. A teď mělo některé z nich kvůli ní umřít?
„To je dobrý nápad," řekl k jejímu překvapení Juri. „Vezmu toho velkého samce. Beztak už je starý. Za chvíli by mohl mít tuhé maso."
Mira tiše seděla. Neprojevovala rozrušení, ale v duchu při myšlence, že ho musí jíst, trpěla. Nory vykřikoval, že on králíka nerad, ale Juri se na to zasmál a řekl, že ví, že by se nejraději cpal jen jablky, ale po těch v silného muže nevyroste.
Když matka odešla, Juri se na Miru pousmál: „Tak vidíš, že si tě oblíbí," řekl. Jenže Mira byla v tu chvíli již myšlenkami jinde a oblibu jeho matky už ani příliš vzbuzovat netoužila. Ne při představě, že by s ní stále řešila její neplněné manželské povinnosti. V noci spala v komůrce, zatímco Juri s dětmi v podkroví. Chtěla to tak. Přichystala do velkého koše seno a do misky vodu. Pak vyběhla do králičárny a popadla starého flekatého samce. Proplížila se s ním do komůrky a uložila ho do košíku pod postel. Doufala, že Juri si bude myslet, že utekl. A pak by ho mohla dát třeba Delgadovým. Lia jí musela pomoct.
Jenže když Juri ráno králíka nenašel a nenašel ani nikde v zahradě díru, kudy by utekl, začal hledat v domě. Nepodezíral Miru. Jen si myslel, že se králík zaběhl. Ale zamčené dveře k Miře do komůrky ho navedly na cestu k pravdě.
„Odemkni, Miro," řekl jí.
„Nemůžu," vyhrkla. „Myslím, že se ty dveře zasekly."
„Tak zasekly..." zakroutil nad tím rozčíleně hlavou. „A klíč máš předpokládám v kapse," řekl a bez rozpaků jí sáhl do kapsy, vytáhl ho a odemkl si.
„Vidíš, tady není," řekla hned, protože králíka schovala tak, aby ode dveří nebyl vidět. Jenže pak Juri zaslechl chrastění ve skříni, kde skladovali zeleninu. Otevřel a králík se tam cpal letošní úrodou. Pak si všiml košíku vystlaného senem a nyní i králičími bobky.
„Jako manžel bych tě teď měl potrestat," zabručel a popadl králíka. „Ukliď to tu," řekl jí a sotva ji minul, dodal: „A už mi nikdy nelži."
Když ušáka venku zabil a stáhl z kůže, přitáhl jeho tělíčko domů, kde ho hodil do pekáče. Miře při pohledu na to dřív živé a radostné zvíře začaly téct z očí slzy.
„Je to králík, Miro," zabručel Juri. „Chovám je od toho, aby se snědli. Takže přestaň bulet a uprav se. Za chvíli je tu máma. A nehledě na to, jestli budeš nebo nebudeš mít dítě, se s ní shodnu v tom, že potřebuješ přibrat. Nevypadáš zdravě." Mira šla po těch slovech do komůrky a dlouze se prohlížela v zrcátku. V mysli jí utkvělo, že se Jurimu nelíbí. Možná proto neměl takový problém s tím, že s ním Mira nechtěla uléhat.
Když přišla Juriho matka, už neplakala. Obrnila se tou trochou odvahy, co ve svém zuboženém těle našla a šla se s ní pozdravit. Pak pozorně poslouchala, co všechno přidat ke pečeni. Mrkev, celer, koření. A pak dozlatova péct. Naučila jí i noky. Pak zasedli společně s dětmi a Jurim k obědu. Juri si oběd pochvaloval, Nory se v něm vrtal, Hedvika jedla spořádaně a Juriho matka se ládovala, až jí tekl omastek po bradě. Mira chvíli jen seděla nad svou porcí, než si všimla, Juriho výstražného pohledu a vzala sousto do úst. V tu chvíli se jí však zvedl žaludek a běžela ven, kde vyklopila na hnůj všechno, co od včerejška snědla. Juri vyběhl za ní a tázal se jí: „Dobrý, Miřičko?"
Mira přikývla. Trochu se jí z toho zvracení točila hlava.
„Pojď, půjdeš se natáhnout," chtěl ji podepřít, ale ona ustoupila: „Zvládnu to sama," vyhrkla.
Na to Juri přikývl a šel s ní pomalu k domu. „Nevěděl jsem, že tě ten králík tolik mrzel."
Mira na to nic neřekla. Byla jen ráda, že se nezlobí, a že už jí ho nebude nutit.
ČTEŠ
Nechtěný dar (pt. 2)
RomanceLéta trvající boje mezi Azmariňany a Gumeny skončily porážkou Gumenů a Dahlia je jako otrokyně dovezena do města nepřátel, kde je darována vojákovi Eliasovi, který během války přišel o svou ženu. 18+ Příběh je spíše dark fantasy a ani sama autorka...