Nechtěný dar (pt. 2)

118. Grigor Chakarov (D)

 Severopol poznala už zdálky. Přesto, že byla pod plachtou a svázaná. Cítila, jak se vzduch ochladil a vítr začal plachtu trhat. Blížili se k moři. Na chvíli jí ta krajina zavoněla domovem. Ale tenhle domov nebyl domov jejich dětí. Ani Dahlia už do něj nepatřila. Tenkrát odsud odjížděla rozbolavělá z první společné noci s Todorem. Při loučení s rodinou se nezmohla na slovo. A nikomu na tom, co řekne, beztak nezáleželo. Po cestě krvácela, trhala si kousky šatů, které měla na sobě a cpala si je mezi nohy, aby na to Todor nepřišel a nehuboval jí. Příšerně se bála. Utekla by, kdyby na to tehdy ve třinácti letech měla odvahu. Ale takhle jen strnule seděla na povoze. Měla dojem, že její život skončil. Že jí někdo zapomněl říct, že dětstvím končí veškerá radost v životě. A teď už nemá na nic právo. Všechno se zúžilo na tu odpornou věc, kterou jí Todor strkal mezi nohy. Na bolest, kterou jí způsoboval, a stud.

Od té doby uplynulo deset let. Teď se vracela jako jiný člověk. Někdo, kdo se rozhodl, že bude hledat i jiné pocity. Kdo se rozhodl chopit každé drobné šance na radost. A Severopol jí to štěstí zase chtěl vzít. Bylo to sice jen město, ale na rozdíl od všech ostatních gumenských měst kamenné a nepřístupné. Královské město v té nejvznešenější krajině. Obklopené z jedné strany horami a z druhé mořem. Kde mořská mlha klesala tak moc k zemi, až jí nejvyšší věže města protínaly jako nože.

Sotva ji vytáhli u brány na nohy a rozvázali jí ruce, její světlem oslepené oči zamířili vzhůru k těm kamenným věžím. „Zaběhněte k Mitkovovým, že jsme ji přivezli," slyšela říkat jednoho z lapků. O pár minut později k nim mířil mladík. Asi stejně starý jako ona. Na Gumena krátce ostříhaný, ale severopolští vojáci se často před výpravou stříhali. Bylo to praktičtější. Vousy měl krátké, spíše strniště. A něčím jí připadal opravdu povědomý. Sotva k nim doběhl, začal si ji s otevřenými ústy prohlížet. „Opravdu je to ona?" slyšela ho říkat, jako by se nemohl zeptat na jméno jí samotné.

„Je to pěkná divoška, pane," zasmál se jeden z nich a další do něj strčil, aby držel jazyk za zuby. „Toho kluka jsme nenašli. Asi umřel v Azmarinských Vrších," zalhali mu. Zřejmě nechtěli přiznávat, že se mu podařilo utéct.

Ale pak jí ten muž podal ruku: „Paskal Mitko, jsem tvůj bratr, Dahlio."

„Bra... Bratr," vykoktala Dahlia, ale jeho ruku nepřijala.

„Vypadáš unaveně. Zavedu tě domů. Všichni už na tebe čekají." Vyrazil a sotva spravila krok, všimla si, že za nimi kráčí domovní stráž. Nohy se jí pletly, ale odhodlaně vyrazila. Nic jiného jí nezbývalo a vedle těch lapků nechtěla trávit ani o minutu déle.

„A co odměna?" zavolal jeden z nich.

„Řekněte si otci," odbyl je. „Já přišel jen pro sestru."

Po chvíli si Paskal uvědomil, že mu Dahlia nestačí, přistoupil k ní a podepřel jí. Lidé, které míjela, na ni zahlíželi. Byla rozcuchaná a ušmudlaná. „Nebyli k tobě moc hrubí?" zeptal se jí.

Lia mu neodpověděla, ale využila příležitosti, že narazila na milého člověka a vyhrkla: „Já mám děti a muže... Prosím, ať jste kdokoli. Já se chci vrátit ke své rodině."

Muž se zatvářil rozpačitě. „My jsme rodina, Dahlio. A já se za tebe budu modlit, abys na to dovedla zapomenout a začít znovu s gumenským mužem."

„Zapomenout?" nechápala Lia. Copak by kdy mohla zapomenout na své děti a Elia. To už ale přicházeli k jejímu rodnému domu. Byl to spíš palác a teď jí připadal snad ještě větší než kdysi. Ale taky v něm žila spousta lidí. Celý její rod. Sotva chtěl Paskal vzít za kliku, ven se vyřítila Roksana. Dahlia by ji tu nečekala. Myslela, že žije se svým mužem a dětmi ve městě asi den od Severopolu.

„Dahl," vyhrkla a okamžitě ji objala. „Nečekala jsem, že se ještě někdy shledáme." Působila srdečně. Na její nejstarší a upjatou sestru až moc. „Pojď. Musíš být moc unavená z cesty."

„Jsem spíš zmatená," odpověděla popravdě Dahlia.

„Jistě. To jistě," spustila a jediným náznakem Paskala zadržela pod schody do patra. Zavedla Dahliu do pro ni připraveného pokojíku. Nic přepychového, jen postel, koberec a skříň. Strohé, ale alespoň tam bylo teplo a sucho.

„Proč jsi tady?" zeptala se jí pak Dahlia, zatímco jí hledala suché a čisté oblečení.

„Kvůli otci. Všichni jsme tu kvůli otci."

„Je snad nemocný?" Dahlia se vlastně o otce nestarala. Stejně jako on se nikdy nezajímal o ni. Jen o to, komu by jí předhodil jako kus masa.

„Není," ujistila ji Roksana. „Před pár měsíci proběhl ve městě... řekněme převrat. Otec se rozhodl našemu rodu vrátit to, co mu právem náleží. Máme královskou krev, Dahlio. To je velký závazek."

„Ale otec nevládne... Pořád jsou tu Krinitskijové."

Roksana se upjatě ušklíbla. Jako by jí pouhé zaslechnutí toho jména připadalo od Dahlii jako troufalost. „Už ne. Otec se o to postaral. A teď by rád, abychom se jako rodina spojili."

„Ale já jsem jen žena," vyhrkla Dahlia. A tentokrát doufala, že ji to zachrání z téhle šlamastyky.

„Ty tu nejsi kvůli tomu, abys o něčem rozhodovala. Otec potřeboval Chakarovo vojsko. A dostal ho výměnou za tebe."

„Za mě?" nechápala Dahlia. „Ale já jsem vdaná," v okamžiku, kdy to vyslovila, ale dostala od sestry facku, až spadla na zem. „Tohle už nikdy neříkej. A pros pana Chakarova, aby si tě vzal, přestože ses nechala tak pošpinit."

Lia se sebrala ze země. Přemýšlela, od koho se otec mohl dozvědět, kde jí hledat. A pak jí napadlo, že mu to musela říct Olga. To ona ji musela zradit. „To neudělám," řekla. „Na téhle rodině mi nezáleží. Mám svou rodinu, která mě potřebuje. A otec neměl žádné právo..." v tu chvíli schytala další ránu. „Ten Azmariňan ti musel dočista poplést hlavu. Ale pan Chakarov ti ji napraví," řekla a pak za sebou zabouchla dveřmi a zamkla. Dahlia doufala, že se vrátí aspoň s něčím malým k snědku. Když se však znovu odemkly dveře, stál v nich někdo jiný. Svou postavou vyplňoval celý vchod. Hlavu měl holou a špinavé vousy plné drobků a mastnoty. V očích mu pomateně blýskalo. „Bratr si uměl vybrat pěknou klisničku. Ale prý jsi taky pěkně vzpurná. To já rád."

Byl to Grigor Chakarov.