Nechtěný dar (pt. 2)

58. Zachránce (M)

V posteli ovívaná nočním vánkem pomalu přicházela k sobě. Cítila, jak ji Garazov podepírá a dává jí do úst nějakou trpkou medicínu, ale přesto ji pohotově spolkla. Chtěla se rychle začít stavět zase na nohy, aby mu dovedla sloužit. Pak dostala napít čaje a skelnýma očima pozorovala svého zachránce.

„V zajetí jsi vůbec nemluvila, viď?" dotázal se jí a Mira přikývla.

„Ale se mnou mluvit můžeš. Tedy jestli chceš... Já vím, že jsem chlap. Takovej přerostlej, až ze mě může jít trochu strach. Ale ty mě máš na svý straně, Miro."

„Když já se stydím," řekla a z přivřených očí jí steklo pár slz.

„Hodně ti ubližovali, viď."

Mira přitakala.

„Bičem, noži a horkou vodou?"

Znovu kývla a teď už se neubránila vzlyku a popotahování.

„A taky ti ubližovali jinak. Jako ženě..." pronesl a ona teď už začala hlasitě plakat.

„Byla jsi v očekávání?" zeptal se jí a ona přikývla. „Nemohli ho ze mě dostat ven a tak..." řekla a všimla si, že i jemu tečou slzy. Najednou ji objal a ona mu smrkala do ramene a pevně se ho držela. „Vzali mi ho. A taky mi zabili maminku. A vzali mi tři bratříčky a sestřičku."

Najednou jako by jí vůbec nevadilo, že se jí dotýká muž. Prostě se ho držela a cítila obrovskou úlevu, že má někoho, kdo ji opravdu vnímá.

Plakala až dlouho do noci a on celou dobu seděl u ní, dával ji napít a starostlivě jí vyměňoval obklady. Když se ráno vzbudila, už se cítila o dost líp. „Mohla bych uvařit," řekla mu, ale on o tom nechtěl ani slyšet. Vzal ji do náručí a snesl ji ven, kde pro ni připravil na deku pod přístřešek polštáře. „Doktor říkal, že potřebuješ čerstvý vzduch," objasnil ji. Brzy pak přišla další z žen jeho spolupracovníků a pomohla jí se opláchnout.

Garazov pak skutečně uvařil a nakrmil ji jako malé dítě.

„Děkuji Vám, pane Garazove, že jste na mě tak milý," řekla mu.

„Stačí Juri," usmál se na ni. „Vím, že jsem k tobě nebyl dostatečně milý dřív. Už čtyři roky jsem tu žádnou ženu neměl. Všechno v domě zůstalo tak, jak to nechala moje zesnulá žena. A proto mě zpočátku trochu vyvádělo z míry, když jsi to chtěla jinak. Ale teď už tě tu nechám rozhodovat. A taky ti nakoupíme vlastní šaty. Jsi dost drobná, potřebuješ oblečení, které ti padne na míru, abys ho netahala po zemi."

„Takže tu můžu zůstat?" zeptala se raději pro jistotu.

„Jistě. Zůstaň, jak dlouho budeš chtít. A kdybys tu chtěla zůstat natrvalo, vysekám do komůrky ještě jedno okno, abys tam měla dost světla."

„Ale co když zase něco provedu?"

„Tak to napravíme společně," usmál se na ni. „Hlavně se musíš šetřit. Teď nějakou dobu pracovat nebudeš. A pak si začneš práci rozkládat tak, aby tě nic příliš nebolelo."

Jako by chtěl svá slova ještě více zdůraznit, večer přinesl velkou lahev s měsíčkovou mastí a postavil jí ji k posteli. „Až přijde paní Delgadová, tak tě namaže. Musí tě to stále bolet."

„Občas," přikývla a pak cítila, jak jí prsty odtahuje od krku košili a vyděšeně mu ucukla.

„Odpusť, chtěl jsem se jen podívat na ty spáleniny. Nechtěl jsem ti ublížit."

„Já vím," řekla Mira. Ten dotyk jí nebyl nepříjemný, jen neznámý. Zavřela oči a čekala, až přijde paní Delgadová, ale ten večer na ni čekali marně. Už bylo pozdě, když se musela poníženě zeptat Juriho, jestli ji pomůže s noční očistou. A on jí pomohl vstát a pak se ho přidržovala, aby neupadla. Když se vrátila do postele, řekl jí, aby si lehla na břicho a ona tak učinila. Pak jí začal vyhrnovat košili a pečlivě si dal záležet, aby jí kromě zad zbytek těla přikývala peřina. Ve večerním světle se zahleděl na její zjizvená záda. „U všech gumenských bohů," ušlo mu z úst. „Jsi opravdu moc statečná dívka, Miro."

„Chtěla jsem přežít, aby na mě byla maminka pyšná," odvětila po pravdě a on jí začal mastí natírat záda. „Taky doufáš, že na tebe bude tvá žena pyšná, až se sejdete v příštím životě?" zeptala se.

„Já to vím," řekl. „Protože když někoho tak moc miluješ, tak si seš jistá, že je na tvé straně, ať uděláš cokoli."

Slabými dotyky jí vtíral mast do zvrásněné kůže.

„Taky jsem se jako malá chtěla zamilovat," řekla.

„Však ty se ještě zamiluješ. Jsi ještě mladá."

„Nedovedu si představit, že by mě takhle někdo chtěl. A že bych já k sobě chtěla někoho pustit."

„Teď je to těžký. Já to chápu. Ale pořád jsi moc krásné a pracovité děvče. Já být svobodný mládenec..." prohodil a pak se zarazil. „Promiň, to jsem vůbec neměl říkat," začal ji přikrývat.

„Jen ses mě snažil utišit. Nemyslel jsi to vážně," řekla a pak dodala: „Mohl bys mě ještě chvíli masírovat. Už dlouho jsem necítila takový příjemný pocit," ušlo jí ze rtů po pravdě a k její úlevě dál pokračoval. „Nějak ses mi tu rozmluvila..." poznamenal.

„Protože jsem ráda, že mě má někdo rád," odpověděla a usnula.