Nechtěný dar (pt. 2)

63. Nové šaty (J)

Nikdy dřív s Mirou na trh nešel. Většinou to byl on, kdo nakupoval. Bral věci, které byl zvyklý nakupovat a ona z toho k jeho údivu bez pomoci kouzlila výborná jídla. Jen si nevěřila, že umí dobře vařit. Kdyby byl on na jejím místě, taky by si už v běžných činnostech, které dřív dovedl, nevěřil. Pomalu začínal chápat tu její zatoulanou mysl. Vždyť ona rok nebyla zvyklá myslet na nic jiného než na to, jestli přežije další den.

Ale Juri v ní chtěl začít vkládat víc důvěry. Už jen proto, že narušila jeho každodenní rutinu a donutila ho více cítit a více prožívat chvíle, kdy byl doma. Před jejím příchodem byl on stále v práci, jeho dcerka, která si ještě měla pár let užívat dětství, stála u plotny a starala se o domácnost. A jeho sužoval strach, jestli to sama nebo s pomocí od Juriho matky ten den zvládne. Hedvika byla houževnatá. Na dítě až moc. Vždy si nějak poradila, ale brzy si také přestala hrát. Mira pro něj byla obrovským darem. Už jen tím, jak narušila ten zaběhlý tichý systém jejich rodiny. I když toho sama moc nenapovídala. Ale právě proto nejspíš donutila jeho, aby jí šel víc naproti a pomohl jí se zbavit té zraněné plachosti.

I při cestě na trh se plaše rozhlížela kolem sebe a pokoušela se uhýbat lidem.

„Chyť mě za ruku," navrhl jí a ona ji nejistě přijala. Ale také si všiml, jak pookřála a kráčela s dvoumetrovým mužem vedle sebe s mnohem větší jistotou. Přešli trh a zaklepali na dveře Kirovových. Kirovova žena Kaťa byla švadlena a mohla Miře spíchnout šaty na míru. Juri s ní vešel dovnitř, ale pak čekal v kuchyni, zatímco jí druhá žena brala míry. Po chvíli však Kaťa vykoukla do kuchyně. „Nechce se svléknout," oznámila sice lehce zkroušeně, ale bez výčitek. O Miřiném příběhu jistě už slyšela od svého muže.

„A nedalo by se to nějak udělat bez toho?" dotázal se jí s nadějí v hlase.

„Potřebuji, aby šla do spodničky. Na těch šatech toho moc nezměřím." Byly to šaty po Juriho ženě. Ta byla vyšší a měla pevný dekolt. Mira byla malá a plochá.

„Pojď sem, Miro," zavolal na ni a ona se sklopeným zrakem přešla k němu.

„Tyhle šaty jsou také dobré," řekla téměř šeptem, přestože je tahala po zemi. „Nepotřebuji nové. Opravdu..."

„V těchhle pořád chodit nemůžeš."

„Protože patřily tvé ženě?" dotázala se ho a pak dodala: „Jestli ti to vadí, tak se můžeme zeptat paní Delgadové jestli nemá nějaké obnošené."

„Protože o ně pořád zakopáváš," opravil ji. „A žádné obnošené šaty nosit nebudeš. Teď běž hezky s Kaťou. A až to budeš mít za sebou, tak si dáme doma kousek toho tvého výborného švestkového koláče," řekl a slabě ji pohladil hřbetem ruky po líčku. K jeho úlevě Mira šla, ale slyšel Kaťu, jak zevnitř promlouvá. „Děvče ty jsi zřízené... Jestli budeš tak dlouho zadržovat dech, tak vypustíš dušičku..." A taky... „Vždyť to ani nebolí. A za týden budeš mít dvoje krásné šaty."

„Hlavně aby nestály moc peněz," slyšel špitnout Miru.

„Však já bych Juriho na těch pár hadřících neobrala, to se neboj."

Když se pak otevřely dveře a vyšla pobledlá Mira, Juri Katě zaplatil a chtěl vzít Miru za ruku, ale ona od něj ustoupila. Juri v její tiché společnosti nakoupil, co potřeboval a šel s Mirou domů. Večer se koláče nedotkla a řekla, že nemá hlad. Juri si v tichosti vyčítal, že ji tomu vystavil. Nedošlo mu, že bude mít takový problém i před ženou. Obával se, že pro něj teď zase nastanou tiché časy. Ale namísto toho v noci uprostřed tmy v podkroví zaslechl dívčí kroky a usednutí na volné lůžko vedle něj.

„Miro?" zašeptal do tmy. Nechtěl vzbudit děti.

„Mohla bych tu chvíli zůstat?" zašeptala do tmy. „Měla jsem noční můru a nemůžu být sama."

Juri se posadil a zašeptal k ní: „Ale jistě, Miro. Pojď ke mně."

Mira obešla postel, usedla vedle něj a on se slabě dotkl její tváře a ucítil na prstech slzy. Neubránil se, vzal ji na klín a jako malé dítě k sobě přivinul. „Už je dobře. Jsi u mě," rozpomněl si na slova, která říkával své ženě Delgado.

„Zdálo se mi o Lightmondu," svěřila se mu k jeho údivu. „Byla jsem zase v tom sklepě." Zabořila mu hlavu do hrudi a on slyšel, jak se zhluboka nadechuje.

„Ten šmejd už je určitě mrtvý, Miro. A ty jsi živá a jsi tu u mě. Na tom jediném záleží."

„Pořád ti všechno jenom komplikuji," řekla a on ji pohladil po kudrnatých kučerách.

„Ale jdi ty. Vždyť já se o tebe starám moc rád," pronesl k ní a došlo mu, že to tak skutečně myslí. „Dnes jsi byla moc statečná. Nemysli si, že nevím, jak to pro tebe bylo těžký."

„Děkuju," špitla a chystala se odejít, ale on ji nemohl nechat napospas nočním můrám samotnou. Vstal a řekl: „Přinesu ti sem peřinu a polštář. Lehneš si vedle mě."

„To já přeci nemůžu," vyhrkla.

„Budeme jen spát. A ty aspoň nebudeš sama. I v Osgaru jsi jistě spala v jedné cimře s matkou a sourozenci."

„To je pravda," přikývla už přemluvená.