Nechtěný dar (pt. 2)

72. Návštěva rodičů (M)

Mira doufala, že by jí mohl Juri sehnat papíry a kreslící potřeby brzy. Jenže on v na začátku podzimu přišel s tím, že už se nedovede dívat na to, jak jí je venku zima, ale bohužel jí nemůže koupit všechno, aby se mohla zahřát. Zkroušeně se na ni zahleděl a dotázal se: „Můžeme na to vzít z tvých rezerv od Delgadových?"

Mira okamžitě přikývla: „Já nepotřebuji nic nového. Stačilo by..."

„To je nesmysl, Miro," zarazil ji, až se lekla a ustoupila od něj.

„Kdybych si koupila nějaký obnošený kabát a boty, tak bych si pak mohla koupit i papír a uhel."

Juri se na ni dojatě zahleděl: „Papír a úhel není nezbytnost, Miřičko. Tvoje zdraví ano. Jestli se nastydneš, tak mi tu moc platná nebudeš."

Před jejíma očima si vzal peníze a další den přišel s kabátkem a botami s veverčí srstí. „Na zimu ti ještě seženeme něco přes uši. „Oznámil jí." A ona si vzala kabátek na cestu k Juriho rodičům. Noc předtím byla vzhůru. Jen napjatě zírala před sebe, zatímco za ní klidně oddychoval Juri. On se neměl čeho bát. Šel k lidem, kteří ho vychovali a které měl rád. Mira se ale bála moc. Nechtěla snášet jejich ponižování. A taky se bála, že by se na ni mohl Juri rozčílit nebo se dokonce přidat k nim. Ve skrytu duše si dokonce představovala, jak ji bijí. Neznala ty lidi. Stejně jako neznala azmariňany, kteří jí ublížili. Jen doufala, že Juriho už zná. Proč by se jinak v jeho náručí v noci cítila tak v bezpečí?

Ráno vstala brzy a připravila pro všechny snídani. Když Juri sešel z podkroví, už měla i nakrmená zvířata. „Páni," divil se, když zasedal ke stolu. Pak zavolal na děti, ať také vstávají.

„Ty jsi dnes mimořádně pečlivá."

„A mohla bych za to něco chtít?" pokoušela se z té návštěvy vykroutit.

„O tom úhlu a papírech jsme už mluvili. Je to zbytečný rozmar," máchl trochu zachmuřeně rukou.

„Ne to já... To jsem nemyslela. Musím dnes chodit k tvým rodičům? Vždyť bych tu na Vás mohla počkat."

„To pozvání je především pro tebe, Miro. Jestli chceš, tak tu zůstaň. Nutit tě nebudu. Ale budu zklamaný a oni také."

Vtom se ozvala právě přicházející Hedvika: „Vždyť babička je moc hodná, když jí trochu poznáš."

„Přesně tak," přikývl Juri. „Trochu se poznáte a třeba se spolu naučíte vycházet."

Miřiny obavy se tím nezmenšily, ale zároveň nechtěla Juriho zklamat, a tak nakonec svolila. Když o hodinu později vycházela z komůrky připravená na cestu, nesla v ruce pro jistotu svou panenku, ale Juri ji s ní zarazil: „Ta zůstane tady, Miro," řekl rozhodně a zadíval se na ni jako na malé neposlušné dítě. A Mira mu panenku z části nedobrovolně vydala. Pak ji ale chytil za ruku: „Když se budeš potřebovat něčeho chytit, tak se chyť mé ruky."

Ke stavení Juriho rodičů vedla cestička mezi domky na kopci. Nejdříve do kopce a poté z kopce dolů k potůčku se březovým háječkem. Dům to byl nový, stejně jako všechny domy ve Stakarinu. Dřevěný a maličký. Kouř z komína ulpíval na okolních kopcích a kreslil stromům závoje. „Už jsme skoro tam," zahlásil Juri, který nesl Noryho a vydal se s ním dolů z kopce. Mira nesla v košíku malý dárek. Pár sklenic povidel a poslední letošní úrodu jablek.

Sotva přicházeli k domu, Juriho otec již stál na prahu a s dýmkou v ruce na ně mával. „Buďte všichni zdrávi. Už jsme připraveni Vás pohostit." Pak se otočil na Miru a pronesl k ní: „Odpusť nám, děvčátko za to příkoří, které jsme ti naposledy připravili. Však my jsme nepřišli se špatnými úmysly."