Nechtěný dar (pt. 2)

68. Kreslířka (D)

Byla to jejich první manželská hádka. Taková, kdy nešlo o život či utrpení toho druhého. Byly to neshody ve výchově a Eliasovo jednání, co jí nutilo vypěnit. A Lia netušila, co si s tím počít. Vadilo jí, že jí lhal. Že za jejími zády šel do školy. Že sám sebe vystavoval nebezpečí od rodičů těch chlapců. A taky že odsouhlasil její plán nechat Auriho doma a pak přišel s tím, že za pár dnů půjde zase do školy. Když jí to oznámil, vlastně ani nevěděla, jak se má zachovat. Jen mlčela a sledovala Auriho rozpačitou reakci. Jistě by rád mezi děti. Ale ne mezi takové, které mu ublížily. A jí ubíjelo vidět svého chlapečka zase v slzách s modřinami.

„Udělal jsem, co jsem považoval za správné," hájil se před ní Elias, když o tom o samotě hovořili. Hned si všiml jejího trucujícího výrazu.

„Ale neměl jsi na to právo. Auri je můj syn!"

„Takže teď chceš, abych ho nepřijal do své rodiny? To sis ale měla rozmyslet dřív!" vyjel po ní, protože zapomněl, že tenhle jeho hořký tón Lia nesnáší dobře.

„Myslíš si, že jsem předpokládala, že mu budou chtít kvůli tobě ublížit?"

Elias se v tu chvíli zatvářil ublíženě a jí došlo, že to přehnala. Usedla na postel a tiše sklopila zrak. „Promiň."

„Ne, ty mi promiň," řekl zase on a usedl zády k ní.

„Miluju tě," pronesla do ticha na to.

„A já tebe. A pokusím se nedělat nic za tvými zády."

„A já se pokusím tě neobviňovat za věci, za které nemůžeš," řekla a obešla postel. Elias k ní s lítostivým pohledem vzhlédl a ona se mu posadila na klín a nechala se od něj pevně sevřít.

„Zkusíme to. Jen jednou," oznámila mu. „Počkáme, až bude chtít. A pak ho zase necháme chodit do školy. Ale jestli se zase vrátí s modřinami..."

Stejný návrh přednesli i Aurimu a následující den se u nich zastavili rodiče několika dětí s omluvou a sladkým dárkem, který měl chlapci osladit uzdravování. I Lia pak nakonec musela uznat, že měl Elias pravdu. Její syn byl velmi nadaný. Byla by škoda jej držet od studia.

Následující víkend se u nich zastavil zase Kieran. Pozval je pak do svého nového příbytku. Lyna jej ještě neviděla. Chtěl mít nejprve Liino ujištění, že se v něm jiná bývalá otrokyně může cítit bezpečně. Když Lia procházela malým, ale útulným příbytkem, byla na Kierana hrdá. Skutečně myslel na všechno a vytvořil pro Lynu uprostřed města krásný domov. A také myslel na něco, o čem Lia neměla ani tušení, že ví.

Když s Eliasem a Liou osaměl v ložnici, sedl si na postel a dotázal se jich: „Lyna mi říkala, co jsi jí navrhovala. Že jí poradíš před naší první nocí. A tak jsem se chtěl zeptat, jestli by bylo možné, kdybychom si s Vámi mohli promluvit oba."

Elias se na Liu nejprve zmateně zadíval, ale pak pochopil: „Jistě," přikývl. „Dám ti pár rad."

Na to Kieran nervózně dodal: „Svatba je už za týden, ale mám pocit, že si to každým dnem rozmyslí."

„Kdepak," uklidnila ho Lia. „Lyna ví, jaký poklad v tobě našla."

„A já v ní," pousmál se Kieran. „Rád bych si sem vzal i mámu."

„Ale nevychází spolu?"

„Máma se začala snažit. Ale vím, že by se Lyna v její neustále přítomnosti necítila dobře."

Zdrželi se u Kierana ještě dlouho. Trochu popili, trochu pojedli z připravené svačinky. A když pak šli spát, Elias uplatnil své poslední síly na to, aby ji potěšil. „Musím ještě nabýt nějaké zkušenosti, než budu Kieranovi radit," šeptal mezi Liinýma nohama.