Nechtěný dar (pt. 2)

79. Podvodný sňatek (J)

Když šel k Miře čtvrtý den, našel u ní v rukách barevné listy. Ležela schoulená na seně, na zaschlé slzy na tvářích se jí lepila špína. Gabija šla opět s ním. I ona zřejmě chápala, že by ho bez ní k Miře nepustili. Mira tentokrát už neplakala, jen k němu vzhlédla a natáhla dlaně s listy. „Přinesla mi je Lia. Jsou moc pěkně barevné."

„Ano, to jsou, Miřičko," usmál se na ni. „Ale už to začíná opadat. Včera jsem shrabal celou zahradu. Byla toho obrovská kupa. Za chvíli tu máme zimu a budou padat vločky. Ale tobě nebude zima, Miřičko. Ty máš u mě připravený kabátek a teplé boty."

Mira se mu zadívala do očí, a pak se zeptala: „Myslíš, že budou i Hedvice? Mohl bys jí je třeba schovat, než jí do nich doroste noha."

Juri věděl, kam tím míří. Ale namísto toho nad tím zakroutil hlavou: „Ale jdi ty, popleto. Ty přeci nebudeš chodit bez bot."

„Říkali, že stačí, abych se přiznala, a může být soud," špitla. „Pak už bych nemusela chodit k výslechům."

„To nedělej, Miro. Vždyť ty jsi nic neprovedla. Přeci bys nechtěla strávit další roky zavřená tady."

„Je tu okénko," řekla jako by to snad byla nějaká vymoženost. „Občas se snažím se podívat ven a vidím, jak padají listy. A taky slyším, jak fouká vítr. Nebo sem svítí sluníčko. A když prší, tak sem nezatéká. Jenom jsou tu myši. Z těch já mám trochu strach, protože koušou..." pokračovala slabým hláskem.

Co to povídáš, srdíčko," dostal z těch slov vztek, ale na ni se zlobit nemohl. Ona se ještě ani nestihla znovu rozkoukat po světě a už ji zase lapili mezi kamenné zdi. „Vždyť co bych si já bez tebe počal. Musíš se vrátit domů k dětem... A ke mně."

„Však ty si najdeš šikovnější hospodyňku. Se mnou jsi měl jenom trápení. A stála jsem tě moc peněz. Za šaty a za jídlo. Určitě si najdeš nějakou, co tě nebude tolik stát. A já tu budu dostávat jídlo dvakrát denně, říkali. A třikrát týdně teplé..." Na umouněných prstech ukázala trojku.

Juri ji pohladil po vlasech. „Pamatuješ si, jak ti před pár dny nebylo dobře? Co budeš dělat pak? Tady nebudeš mít žádné soukromí. Nikoho, kdo by se o tebe postaral, srdíčko. Prosím, nenech se jimi oblouznit."

Mira na to rozechvělým hlasem odpověděla: „Když já tě nechci zklamat. Bojím se, že něco špatně řeknu. Že to zkazím."

„Tak se raději vzdáš?" vyhrkl poněkud příkře, ale nemyslel to tak.

Na to ji Gabija chytila za ruku: „Ještě ses nenaučila myslet sama o sobě. Je pro tebe stále důležitější to, jaké pocity mají vůči tobě ostatní. Ale teď je ta správná chvíle si říct, co chceš ty, Miro. A bojovat o to."

Juri se na Gabiju musel usmát. Byl tak rád, že se mu pokouší pomoct tak moc, jak může.

Mira slabě přikývla. „Já tu nechci být. Ale přemýšlím, že..."

„Co, Miřičko?" dodal jí Juri odvahy. „Jen povídej."

„Svět je na mě moc složitý. Nic neumím. A všechno mi připadá tak těžké..."

Juri ji začal hladit po vlasech: „Až se odsud dostaneš, tak začneme znovu. Budeš se mě moct na všechno vyptat a říkat mi, kdykoliv toho na tebe bude moc. Pomůžu ti, abys získala větší jistotu."

Mira se na něj usmála: „Mám tě moc ráda," řekla a on jí v tu chvíli málem řekl, že ji miluje. Místo toho se však zarazil a řekl: „Já tebe taky."

Když ten den přišel domů, jako by si jeho mysl už začínala zvykat na prázdné stěny, ticho a nehostinný chlad neobydleného příbytku. A právě proto jej podráždilo slabé světélko svíčky u okna. Nemusel odemykat. Jeho matka měla náhradní klíč. Seděla u stolu a sotva otevře, vstala a začala do něj šít, že by měl myslet hlavně na děti a přerušit s Mirou veškerý kontakt.

„Mě se hned zdála podivná. Ale říkala jsem si, že se třeba jen musí rozkoukat. Ale jestli toho mladíka opravdu zabila..."

„Mira by neublížila mouše," protestoval proti jejímu obviňování zase on. „Jsem Vám vděčný, že se mi staráte o Hedviku a Noryho. Ale Mira je teď také součástí mé rodiny, matinko." Matka si jeho slova k srdci příliš nevzala. Tvrdila, že ho Mira musela obalamutit. Ale nechala se aspoň přemluvit, aby u sebe děti nechala ještě týden.

Ani Juri si matčina slova k srdci nevzal. I následující ráno se vydal za Mirou. Podepíral jí hlavu, hladil ji po kudrnatých kučerách a vyprávěl jí o světě venku. Ve vězení už byl také chlad, a tak se dotázal strážného, jestli by pro Miru neměl deku. Ten nejprve zabručel, že jestli jí chce, že si o ni má říct sama, a že to tam není žádný palác, ale vězení. Pak přeci jen přinesl zaprášenou deku a Juri ji okolo Miry obalil. V práci se pak tázal Eliase, jak by jí mohl aspoň trochu zvednout náladu, a on mu doporučil přinést Miře kytici. Jurimu to zprvu přišlo vůči neprovdané ženě nevhodné. Ale pak to přeci jen udělal. Natrhal pár podzimek a svázal je stébly trávy. Mira z nich opravdu měla velkou radost. Vyptávala se ho, jestli na nich na zahrádce sedají motýli a jakou mají ti motýli barvu.

Juri chtěl další den zajít za Karamanovem, ale k jeho údivu, na něj čekal zrovinka, když se připravoval na cestu k němu, u práce. Z dálky na něj mávl a Juri ho následoval. Vstoupili k němu do domu, kde už Gabija připravovala pohoštění.

„Omlouvám se, že jsem Vás hned neoslovil. Ale rád bych, aby to, co Vám řeknu zůstalo mezi námi," oznámil mu Karamanov a než usedl, políbil na tvář svou ženu. „Trochu jsem se o Vás informoval," prohodil pak. „Samozřejmě jen do té míry, abych si byl jistý, že Vám můžu věřit."

„A můžete?" zeptal se Juri opatrně.

„Elias říkal, že ano. A Eliasovi já věřím."

„A můžete tedy Miře nějak pomoct?"

„Se slečnou Rosakoffovou je to složitý případ," řekl a Juri si domyslel, že tím myslí Miru. „Zemřelý svíral v ruce její pentli. Jako by jí pokoušel chytit a ona se mu vyškubla. Otec pana Mishkina by navíc přísahal, že s ní svého syna už viděl. Syn se mu navíc svěřil, že se chovala nanejvýš podbízivě."

„To není pravda," vyhrkl hned Juri. „Mira je slušná dívka. A toho pekařskýho hajzla se bála."

„I to by mohl být důvod, aby ho chtěla zabít. Je to bývalá otrokyně.... Neříkám Vám, jak se na to dívám já. Říkám Vám, jak se na to bude dívat soudní rada."

„Ale Mira je stále s mými dětmi nebo se mnou."

„I v noci?" dotázal se ihned Karamanov, jako by to předpokládal. „Případ paní Rosakoffové je zapeklitý, ale není zcela ztracený," řekl pak. „Když jí odsoudí, může jít do vězení až na deset let. Nebo jí bude vyměřený fyzický trest. Mohou jí vyměřit do sto ran. V nejhorším případě jí useknou ruku, kterou bodla."

„Ona to nebyla," vyhrkl Juri zděšeně. V hlavě si představoval, jak s Mirou a dětmi prchá z města. Ale nebylo jak ji dostat z vězení. A za hranicemi města by beztak brzy našli smrt.

„Říkám to tak, jak to může vidět soudní rada. Mluvil jsem se soudcem. Ale také je možné, že ji neodsoudí. Pokud by se našel nějaký svědek nebo důkaz... Třeba byste řekl, že jste byl s ní i v noci."

„Tím bych poškodil svou i její pověst," nechtěl o tom slyšet Juri.

„Ale je možné, že byste ji uchránil před trestem."

„Jenže co by s ní pak bylo... Kdyby nás chtěla opustit a mít vlastní rodinu."

„Taky můžete být Vy její rodina. Pokud si ji vezmete, nebude muset čekat na rozsudek ve vězení. A soudní rada na ni bude nahlížet s větším respektem. A v případě prokázání viny by jí mohli snížit trest či byste mohl část trestu přijmout za ní."

„Věřte, že pokud by to tak Mira chtěla, oženil bych se s ní," uvědomil si Juri. „Ale já nevstoupím do podvodného sňatku. Na to jsou mi Boží zákony příliš drahé."

„Dražší než slečna Rosakoffová?" zeptal se Karamanov a pak vstal. „Přednesl jsem Vám své rady. Teď už je to na Vás."