Nechtěný dar (pt. 2)

39. Miluješ mě ještě? (E)

Když se po třech týdnech od návratu k Dimitrovým podíval do dílny, kousl se do rtu a zatnul ruce, aby si zakázal se rozklepat. Zbýval týden do Dahliiných narozenin. Neměl pro ni žádný šáteček. Neměl pro ni ani peníze. Nemohl jí nabídnout vůbec nic. Ale snažil se. Moc se snažil zůstat statečný a nepřidělávat nikomu starosti.

„Jsi tu dost brzy, Delgado," podivoval se Savchuk, sotva ho viděl ve dveřích. Podepíral se o hůl a stále vypadal jako přízrak. Lia ho chtěla včera oholit, ale on řekl, že to zvládne i sám. Jenže se rozklepanýma rukama akorát pořezal a ona to pak stejně musela udělat za něj. Stále ho přemlouvala, aby nešel. Dokud jí Anton neřekl, že má Eliase nechat dělat, co sám chce. Ale Elias do práce nechtěl. I když to nahlas nepřiznal. Když tam vstoupil a všichni na něj zvědavě hleděli, srdce mu poskočilo až do krku. Domyslel si, že oni ví, co mu prováděli. Že byl měsíc nahý v nějakém sklepě a znásilňovaný. Styděl se před nimi, strašně se styděl. Anton ho však popostrčil. „Kluk potřebuje práci jako sůl. Doma se jen válí. Tady aspoň přijde na jiné myšlenky. A jestli mu dáš něco lehčího, jsem si jistej, že to zvládne."

„A co ty, Delgado? Taky si seš jistej?"

Elias se podíval na Antona. Hleděl na něj dost přísně, a tak raději přitakal: „Jsem. Děkuji Vám za další příležitost."

„Ale jdi, Delgado. My jsme hlavně rádi, že jsi zase mezi námi. Už jsme přestávali doufat."

„Ty únosce by měli do jednoho pověsit," zavolal k němu Kirov.

Pak Anton řekl, že ho večer zase vyzvedne, a odešel. Elias si nechal říct, co má dělat, a tiše se pustil do práce. Přitom na sobě cítil pohledy ostatních.

„Lavrova taky zatkli," zavolal na něj Chalkin. „Prej do toho byl taky zapletenej."

„A... a ví se..." vykoktal.

„Co s něma bude?"

„Soudce a vůdce určitě popraví. Přeje si to nová vrchnost."

„A kdo je nová vrchnost?" zeptal se opatrně.

„Koukám, že jsi ještě nevytáhl paty z domu," zasmál se Gorozov. „Ten strážnej, co se postaral, aby je zatkli."

„Anatoly?" udiveně se zeptal. Pamatoval si, že v tom sklepení byl. Ale pak už se za ním nezastavil.

„Jo. Asi ten. Zbytek dostane možná lehčí tresty. Ale všechny odvezou z města."

Elias si nechal vyprávět, jaké změny se ve městě udály. Chvíli to bylo příjemné, ale pak se muži začali vyptávat na to, co se mu přesně stalo.

„Seš tady brzo. Když jsme se tě viděli, báli jsme se, že se sem za námi jen tak nepodíváš."

„Mám tři děti," připomněl Chalkinovi Elias. A taky měl ženu. Nádhernou ženu, kterou si nezasloužil.

„Jestli jde o peníze, tak jsme tě mohli založit. Pořád vypadáš, že bys potřeboval odpočívat."

„Vždyť se i tady jenom flákám," mávl nad tím rukou.

„A co ta hůl? Myslel jsem, že už chodíš bez ní," vyzvídal dál Chalkin.

„Nemám protézu," odpověděl Elias.

„A tak to je jenom trocha dřeva a kůže. Neřekl sis o ni doktorovi."

Zmínka o doktorovi donutila Eliase se prudce nadechnout. V tu chvíli kolem něj procházeli Kirov a Ovchin a on se vylekal a omylem do nich vrazil. Z rukou jim přitom vypadl kousek smontovaného zábradlí a rozkřápl se.