Nechtěný dar (pt. 2)

132. Návrat do Stakarina (E)

 Stejně jako se od slunce na pobřeží odchýlili do temných lesů, potemněly i Eliasovy myšlenky. Lia se zdála tak silná. Ale až teď mu došlo, že byla silná, protože tušila, že se blíží její konec. Ráno po jejich rozhovoru se ho tiše dotázala: „Pomůžeš mi se nechat pokřtít? Chci do azmarinského nebe. Počkám tam s Jackem na tebe." A on neměl sílu se s ní dohadovat, tak jen přikývl. Ale když zase zastavili, otrhal jí pár větviček z kvetoucí jabloně a vložil jí je do dlaní. Chtěl jí připomenout to, co na životě milovala. Lia k nim čichala a mlčky se usmívala. Na rtech měla ještě stále zbytek zaschlé krve. Ale měla pravdu. I když to rozebíral s Antonem, řekl mu, že sůl by měla dostat pryč infekci, ale puchýře musí nejdřív popraskat a pak se zhojit. Aspoň to mu radil selský rozum. Elias zalitoval, že sebou nevzal na cestu Daria. Ale taky věděl, že Liiny pocity zdaleka nesouvisí jen s viditelnými ránami. Nehodlal ji přemlouvat. S Liou nátlakem nikdy daleko nedošel. Měla pevnou vůli. Ale naopak ji chtěl přinutit zase věřit laskavostí. Až se vrátí, zahrne ji vším, co Lia nejvíc miluje. A byl si jistý, že mu s tím budou všichni jejich blízcí pomáhat. Přesto netušil, jestli je Lia vůbec ještě schopná se vrátit k běžnému životu.

Pár dalších dnů probíhalo naštěstí tiše. Karavana už naštěstí potkávala pocestné hledající Stakarino. Po společné dohodě k sobě přibírali pouze ženy s dětmi a jen do vozů na konci, daleko od Lii, kterou by dětský pláč mohl rušit. Když teď odcházel z vozu, raději se vzdaloval ve společnosti ostatních mužů. Aby cizincům ukázal, že je jedním z nich. Přesto jednu z žen, zjevně bývalou otrokyni, vyděsil, a ta začala vykřikovat, že ji chce zabít. Po chvíli se ji podařilo uklidnit, ale Elias se tak vracel do vozu se zpožděním, když si všiml, jak k němu běží Kieran.

„Tys nechal Liu samotnou?" vyhrkl k němu.

„Nevracel ses a ona dostala zase záchvat. Pojď, honem," spustil Kieran a běžel zpátky. Elias přidal do kroku a vzápětí se mu naskytl pohled na Liu. Bylo to jiné, než co od ní znal. Hlavu měla zvrácenou dozadu, z úst jí tekly sliny a třásla se tak, až se prohýbala v pase. Vykloubenou ruku měla teď zamotanou do šátku v nepřirozené poloze. Okamžitě se k ní vrhnul a vzal jí pevně do náručí, aby si neublížila. „Jsem tady. Jsem tady. Snaž se dýchat. Šššš...." šeptal k ní a stále ji pevně svíral. „Mám s sebou trochu makového mléka, Kierane," kývl k němu, ale tomu notnou chvíli trvalo, než se vzpamatoval a poslechl ho. Když mu podal lahev, Elias přímo z ní nalil Lie trochu do krku. Ta sebou stále cukala a Kieran pak doběhl pro Antona. Ani ten však nevěděl, co víc by mohli udělat. A tak si oba muži sedli na zem vedle nich a pomáhali Eliasovi držet Liu na místě, dokud makové mléko nezabralo a ona usnula.

„Co se to sakra s děvečkou děje?" ptal se Anton rozčíleně.

„Ona mi to říkala," odvětil Elias, který stále vyděšeně svíral teď už bezvládné tělo své ženy. „Řekla, že mi odejde, protože už nezvládne žít beze mě. A měla pravdu. Odešel jsem jen na chvíli a podívej se, co se stalo," už dál nemohl. Rozplakal se a Anton ho útěšně hladil po vlasech. „Jen to ze sebe dostaň, kluku. Pro ni musíš být silný. A my tě v tom podržíme, neboj."

„Nechci, aby naše děti vyrůstaly bez ní. Musí si ji pamatovat. Jak byla statečná a co všechno pro ně udělala."

„Však my se postaráme o to, aby věděly, jak byla..." pak se zarazil, i jemu se oči orosily slzami. Eliasovi došlo, že to, co viděl, ho přesvědčilo, že jim Lia dlouho naživu nevydrží. „Jak je statečná a laskavá."

„Chce, abych jí nechal pokřtít," sdělil mu Elias a překvapilo ho, když Anton souhlasil. „Děvečka by se měla sama moct rozhodnout, v co věří."

„Nebojíš se, že ji tím zatratím?"

„Už ne. Mám neotřesitelnou víru, že tak dobrá duše zkrátka musí zakusit nádherný posmrtný život. Ať gumenský nebo azmarinský." Elias přikývl. Seděli tam ještě dlouho, než se Lia probudila a slabými škvírkami mezi víčky se na něj zahleděla: „Ty jsi plakal?" zeptala se ho.

Elias si otřel slzy z tváří a pohladil ji po líčku. „Už dobrý?" dotázal se jí jen a ona mrkla a přitiskla se k němu. Dál nemluvili. Všechno jim bylo jasné. Až moc jasné. Anton s Kieranem odešli a vozy se daly zase do pohybu. Mezi Eliasem a Liou od té chvíle dlouho nepadlo jediné slovo. Elias cítil tak strašný vztek, že ho ze sebe vyplavoval slzami. Živil v sobě to zklamání. Z toho, že jeho cesta do Severopolu byla zbytečná. Že ji nezachránil. A i když ji teď měl u sebe, vlastně už ji neměl.

„Neplač, lásko," zašeptala k němu jen. „Bude tě bolet hlava."

Od té chvíle se stále staral, aby měla to nejlepší k jídlu, co jí mohl přinést. Aby zažila co nejvíc hřání ohně, nejvíc pohledu na modré nebe a zelenou trávu. Ale nemohl zařídit, aby zažila co nejvíc milostné slasti. Byl si jistý, že kdyby teď tu jedinou věc, ke které se upnula. Bezpečí v jeho náručí zničil, zabilo by ji to.

Když se blížili k městu, Elias jako by pozbyl radost. Představoval si jen to zklamání, až Auri pochopí, že se maminka ve skutečnosti nevrátila. Ne na dlouho. Před branou jí na hlavu uvázal pevně šátek a pečlivě ji oblékl do několika košilí, kdyby prověřovali vůz. Pak sbalil věci a odpočítával minuty, než i jejich vůz projede branou. Zaslechl jásání a tleskání. Zavřel oči a objal ji.

„Jen dýchej, miláčku," slyšel ji šeptat jako by ona vůbec uklidnit nepotřebovala. „Vezmeš mě hned za dětmi?" zeptala se.

„A... Ano," vykoktal. Svíral ji, ale připadal si sám.