Nechtěný dar (pt. 2)

171. Zpět do Lightmondu (3) (Em)

 Ačkoli svou víru zpochybnila ten den poprvé, rozhodně to nebylo naposledy. Následující večer za ní Nik přišel. Oba byli vděční za to, že jeho otec její narychlo vymyšlené historce uvěřil, a teď se sám zapojil do prohledávání domů kolem náměstí. Jako by tam skutečně mohl najít nějakou truhličku se zlaťáky se jménem Emerynina otce. Okamžitě ji objal a opakoval v jejím jazyce, jak ji miluje. Začal ji líbat a jí bylo líto, že teď před ním vypadá tak špinavá a zbitá. Ale on vytáhl z kapsy mastičku a začal jí nové modřiny ve tváři mazat. „Ptala ses, kam pojedeme," vyslovil opatrně. Pak vytáhl z kapsy mapu. Emery došlo, že o tom nechtěl mluvit před Azmariňanem. Byla to mapa v Gumenštině. Ona jí nerozuměla. Pak ukázal kamsi daleko na druhý konec od Lightmondu. „Stakarino," řekl. „Stakarino," opakovala. „Já nikdy nebyla dál než u městských hradeb," povzdechla si nahlas. Zdálo se jí to nemožné. Ale věděla, že to musí udělat. Tady na ni už nic nečekalo.

„Neboj se," řekl a pak jeho pozornost upoutaly zase modřiny v její tváři. „Promiň. Nechtěl jsem."

„Já vím," přikývla. Pak ho sledovala, jak si kleká k posteli a pokládá si na oči dlaně. Odříkával něco, co znělo jako modlitba. A ona si sedla vedle něj a napodobila ho. Nik se nejdřív tvářil trochu rozpačitě, ale pak se zase dal do modlení. Tu noc zůstal u ní v komůrce. Leželi v její úzké posteli a on hodně mluvil. Sem tam už znala nějaké to slovo. Nebylo jich ale tolik, aby mu dovedla správně rozumět. Taky se ho občas na něco zeptala a on jí odpověděl svým jazykem. Ale jí bylo jasné, že každý mluví o něčem jiném. On se pokoušel znít vesele a spokojeně, ona měla obavy, že v tom Stakarinu budou nesnášet Azmariňany stejně jako v celé Guménii. Pro ni by bylo nejbezpečnější zamířit do Kingsfordu. Ale nechtěla odejít bez něj. I když ho znala tak málo.

Na následujících několik dnů se vytratil. A když pak přišel ke snídani, vůbec se na ni nepodíval. Ani jí nepomohl nic položit na stůl. Ale Emery dovedla být trpělivá. A nemyslela si, že by jeho city byly přelétavé. Jen proto dovedla snášet neustálé znásilňování jeho otcem. Protože věděla, že už se tam dlouho nezdrží.

A když ten večer konečně nadešel, byla připravená nechat Azmarinské vrchy za sebou. Přišel za ní jen se svíčkou. Nepůsobil nijak vyděšeně. Choval se spontánně. Políbil ji a pak ji vedl domem. Před domem byly stráže, ale on k nim jen prohodil pár vět a pak ji vedl dál k povozu. Emery na chvíli znervózněla. Všechno se to zdálo příliš lehké. Vysadil jí nahoru a vyjel z brány. Za rohem zastavil a vytáhl kápi, kterou jí podal. Ona si ji spěšně oblékla. Pak vytáhl z kapsy uhlí a začal jí špinit obličej. Okamžitě jí došlo, že se z ní snaží udělat Gumenku, a začala mu pomáhat. Nakonec vzal kladivo a tak dlouho tloukl do řetězu, který měla přidělaný ke kotníku, až se rozlomil. Jen na noze jí zůstal železný kroužek. Koule se odkutálela z kopce kamsi do křoví. Emery si stáhla do obličeje a pak si sedla vedle něj na kozlík. Nemyslela si, že je to dobrý nápad. Takové přestrojení stráž s pochodní lehce odhalí. On jí ale řekl jedno slovo, které jí přesvědčilo, že má zcela jiný plán než se vydat hlavní branou. „Tanswrock," vyslovil silným Gumenským přízvukem, takže w bylo sotva slyšet, zatímco r trhalo uši. Jeli k bývalému zajateckému táboru. Tam jí pomohl seskočit. Pytel se sbalenými věcmi si hodil přes rameno a vyrazili k jeskyním. Šli dlouho úzkými uličkami. Každou odbočku označovalo jakési Gumenské písmeno, které připomínalo ozubené kolečko v hodinách. Měla dojem, že jdou stále dolů, ale nakonec vyšli na denní světlo. Objevili se kdesi v lese. V soutěsce u řeky. Ve tmě na Nika sotva viděla, ale slyšela, jak prudce vydechl a tiše se zasmál.

„Jsme svobodní!" vyhrkla a rozbrečela se.

„Jsme svobodní," opakoval, aniž by věděl, co to znamená.

Na Cestu do Stakarina od doby, kdy se do města dostali, moc nevzpomínala. Byla dlouhá. Šli snad měsíc. Pomalu, protože ona to rychleji nedovedla. Nejednou museli odhánět divou zvěř. Jídla měli málo, protože se snažili se od sebe nevzdalovat. A jejich komunikace byla nadále příšerně komplikovaná. Ale každý večer ho měla u ohně u sebe. Objímal ji a jí bylo jasné, že jakýkoli život, který s ním bude mít, bude mnohem lepší než to, co zažila ve svém vlastním domě s jeho otcem.

Až ve Stakarinu se začali pořádně poznávat. Nejprve v malém pokojíčku u jiné rodiny. Poté ve vlastní malé chatrči. Jinak, než chatrč se tomu říkat nedalo. I když přišli do města, kde se Gumeni a Azmariňané nevraždili, stále se tu na ně spousta lidí dívala skrz prsty.

Vzali se rychle. Hned, co se měli šanci prospat a najíst.

„Moje víra mi přikazuje, abych nesdílel lože s ženou, která není moje žena," vysvětlil jí tehdy Nik přes jednoho uprchlého Azmarinského překladatele, který byl rád, že jim může pomoci se naučit jazyk toho druhého.

„Proto si mě chceš vzít?" zarazilo Emery.

Nik na to zakroutil hlavou: „Miluji tě, Emery," vyslovil jejím jazykem, než ten starý dobrák za něj přeložil: „Říká, že od první chvíle, kdy tě uviděl. A jestli to tak chceš, tak počká. Ale nechce s tebou žít v hanbě."

Emery v tu chvíli ještě nevěděla, jak moc Nikovi na jeho náboženství a Gumenských zásadách záleží. Ale souhlasila. Vzala si muže, kterému nerozuměla. Až pak se postupně poznávali. Často úsměvně, protože Nik zjistil, že Emery vlastně neumí moc vařit nebo se starat o domácnost. Byla Azmariňanka z vyšší společnosti, nikoli Gumenka pečující o domácnost. Ale jejím neúspěšným snahám se spíše smál než že by je trestal. Byl milý a vtipný. A taky trpělivý. K jejich první společné noci došlo až pár měsíců po svatbě. Emery byla vyděšená, přesto věděla, že po něm nemůže chtít, aby se zavázal k manželství bez milování a bez dětí. Jak překvapivé pro ni ale bylo, když ji Nik svíral, líbal a hladil, namísto toho, aby si ji prostě vzal. Ani jeden z nich neměl zkušenosti, a přesto byla ta první noc krásná.

Když se jim mělo narodit jejich první dítě, opět si však na vlastní kůži vyzkoušela Nikův tradiční přístup k životu. Musela podstupovat všechny možné rituály podle babských pověr, aby se jim narodil chlapec. „Chlapec to bude mít v životě lehčí," říkal Nik.

„A co když to bude holka?" ptala se ho.

„Tak to vyjde příště," odpověděl jí.

„Já ti taky připadám méněcenná?" zeptala se ho. Běžně takové otázky nepokládala. Byla mu vděčná za ten život, který jí opatřil. Teď už měli i docela slušný malý domek.

„Nepřipadáš mi méněcenná. Ale každý chce kluka. Pochop to. Chlapi v hospodě to taky raději uslyší. Budu mít někoho, komu předám to, co jsem se v životě naučil."

„A to nemůže být naše dcera..." došlo smutně Emery.

Když pak došlo na její první porod, Nikolay šel nejdříve podle tradice do hospody a Emery se po pár hodinách, kdy se děťátko nedařilo přivést na svět, obávala, že už ho neuvidí. Jenže on se vrátil. A později, když byl chlapeček na světě, se jí svěřil s tím, že se mýlil. „Přemýšlel jsem jen nad tím, co řeknou lidi a úplně jsem zapomněl na to, jak tě to ranní, broučku," řekl jí upřímně, zatímco v posteli svíral její porodem zesláblé tělo. „Ale teď už vím, že mi nezáleží na tom, co se nám narodilo. I kdyby to byla holka, miloval bych ji stejně. Hlavní je, že jste oba zdraví a u mě."

„Myslíš to vážně?" vzhlédla k němu.

„Obávám se, že se ze mě stává Azmariňan," zažertoval Nikolay. Jenže netrvalo příliš dlouho a jeho slova měla být podrobena testu. Když to ráno na Dimitrův statek přivezli dva nové bujné koně, Emery měla důvod, proč se držela dál. Pod srdcem nosila další dítě.