Nechtěný dar (pt. 2)

130. Než odejdu (D)

 Elias jí dal kloktat trochu slané mořské vody. Myslel to dobře, ale Liu z toho akorát pálilo hrdlo. Z úst pak plivala krev a před sebou stále měla jeho provinilé oči. „Nezlobím se," zašeptala k němu. Věděla, že by měla míň mluvit. Ale řeč byla to, při čem si Lia nejvíce uvědomovala svobodu. Když mohla říct, co cítí. Projevit beze strachu své myšlenky. A ona toužila Eliasovi říct, jak bojovala, aby se dostala k němu. A jak bezmocně se cítila, když ji Paskal nesl zpět do domu. A taky mu to řekla. Hovořili o tom ještě ten večer o samotě. Vykašlávala krev, ale musela to ze sebe dostat. „Křičela jsem, ať mě nechá jít, ale vím, že kdyby mě nechytil on, tak by mě chytili stráže," chtěla pokračovat, ale rozkašlala se a Elias jí u pusy přidržel kapesník, který vzápětí pokryly kapičky krve.

„Potkali jsme otce. Řekl mu, že mě do té vody hodil schválně on. Abych nebyla potrestaná."

„Tvůj otec si s tím mým moc nezadá," ušklíbl se Elias.

„Kdybych byla muž, třeba by mě měl raději. Nebo by mě aspoň vnímal..."

„Snad bys pro něj měla větší cenu jako nástupnice. Ale víc... Věř mi, já to zažil. Nedá ti to víc lásky. Jen by se víc soustředil na tvé slabé stránky a snažil se je z tebe dostat. A buď by ti to ublížilo stejně, jako ti ublížil jako dívce. Nebo by ses zatvrdila a stal by se z tebe někdo jako Prosper."

„Občas na něj stále myslím," řekla na to.

„Na Prospera?"

„Měl stejné rysy jako ty. Ale v jeho přítomnosti mě zalil stud a bolest. Je to jako bych ho čas od času znovu cítila."

„V sobě?" zeptal se opatrně a ona mrkla na souhlas.

„Myslím, že mě to bolelo víc, protože vypadal jako ty."

„A přesto jsme byli každý jiný."

„Mí bratři byli možná jako on. Nikdy jsem je vlastně pořádně nepoznala," znovu se rozkašlala a zakrvácela kapesník ještě víc. „Ti, které porodila má matka. Zajímalo by mě, jestli je měla ráda. Jestli je chtěla chránit před otcem."

„Snad ty první," napadlo Eliase. „Nebo byla také vychovaná rodiči bez lásky."

„To my u našich dětí nedovolíme. Budou mít spoustu lásky," zašeptala a všimla si, že se Elias směje. „Vidíš, jak dovedeš být chytrá a úžasná. Vím, že nám zase bude krásně. Jen budeme muset být víc opatrní. Ale my to spolu zvládneme."

„Potřebuju, abys mi s tím pomohl. Někdy je mi u tebe tak krásně, ale jindy..." uvědomila si, že až na neutuchající bolest se jí teď mluví líp. „Ta sůl asi zabírá," usmála se. „Myslím, že se mi i líp dýchá."

Elias jen chápavě kývl a pak jí navedl zpátky: „Ale jindy?"

„Bojím se, že už nedovedu myslet a rozhodovat se sama za sebe. Mám příliš velký strach. Jako by moje tělo nechtělo pracovat, pokud tě nemá nablízku."

„Takže kdybych teď v stal a odešel?" řekl a sotva se ta slova dostala k jejím uším, rozklepala se. „Vidíš," řekla. „Neovládám to, Eliasi. Bojím se, že tentokrát už se ve mně něco nenávratně rozbilo."

„My to spravíme, Lio."

„A jak? Nechci, abys byl se mnou pořád zavřený. To jsme si už vyzkoušeli. To není svoboda," zamyslela se a chvíli bylo ticho. Jen vnímala, jak jí hrdlem stéká krev a hnis. „Jestli mi budeš dávat makové mléko, když budeš pryč, snad to chvíli zvládneme."

„Chvíli než se stane co?"

„Než odejdu," řekla a myslela to vážně. Všimla si, že Eliasovi začaly téct slzy. „Vím, že tě bolí to slyšet. Ale potřebuju, abys na to byl připravený. Já cítím, že už nejsem živá. I když pořád dýchám. Něco ve mně zemřelo. Zabil to ve mně." Lia by to nejlépe popsala jako naději.

„Já se s tím ale nesmířím, Lio."

„Smíříš. Uděláš to pro naše děti. Já bych jim ráda byla dobrou matkou. Nic si nepřeju víc. Ale jsem si jistá, že to nedovedu."

„Neodejdeš. I kdybych tě měl přivázat k posteli a každý den ti zase nosit květiny."

„O tom ty nerozhoduješ, miláčku," řekla a pak už byla tak vyčerpaná, že rázem usnula.