Nechtěný dar (pt. 2)

193. Už nikdy (E)

 Elias už nebyl na mši dost dlouho. Nepamatoval si, že by někdy tak zanedbal svou povinnost vůči Bohu. Ale na rozdíl od Lii, on věřil, že jeho Bůh má pochopení. Že mu záleží spíše na tom, že se Elias poctivě a s láskou stará o svou rodinu, než na tom, zda zrovna sedí v dřevěné lavici a odříkává modlitby.

Pro Liu byl vstup do kostela ten den první velkou zkouškou. Všichni ti Azmariňané kolem ní. Někteří ji už od vidění znali. Jiní na ni zvědavě hleděli. Ona se tiskla k němu a svírala mu ruku tak pevně, až jí Elias musel říct, aby povolila stisk. Rány v jeho dlaních se sice povrchově zahojily, ale bolest při silnějším stisku i po roce stále cítil.

Auri byl také nervózní. Stále se posouval po lavici. Několikrát se mu podařilo do ní kopnout a lidé před nimi se na ně otočili. „Promiňte," vyhrkl ihned Elias, ale chlapce nenapomínal. Nezlobil schválně. Jen mu tréma nedovolovala zůstat na místě.

Když lidé začali vycházet z kostela, bylo jasné, kdo zůstane. Několik rodičů s malými holčičkami, které vzápětí doplnili další děti přicházející zvenčí. Bylo mezi nimi i pár chlapců. A všichni si je zvědavě přeměřovali, když k nim Elias se svou ženou a synem zamířili.

„Tohle je Elias Delgado a Dahlia Delgadová," představil je. „Jejich syn Aurelius se tu bude učit s Vámi," řekl. Elias viděl, jak se Auri pokouší si v hlavě přeložit, co říká, do gumenštiny.

„Neumí dost dobře azmarinsky, takže s ním budou chodit jeho rodiče pravidelně. Přesto se pokusíme, aby Vás to nerušilo."

Víc řečeno nebylo. Všichni se rozsadili do dřevěných lavic jako ve škole. Elias usedl vedle Auriho z jedné strany, Lia z druhé. A pan farář začal nejdřív s počty. Elias si všiml nadšení v Liiných očích, když se její chlapeček začal učit vyšší počty. Nejen odčítání a sčítání. Násobil, dělil. Občas byl oříšek mu to překládat. Ale všichni byli milí a trpěliví. A když pak měli pracovat ve dvojicích, jedna holčička k nim sama zamířila. „Luiso!" volala na ni máma. „Nechoď k němu moc blízko."

To Liu ranilo, než ta světlovlasá asi třicetiletá žena dodala: „Může se tě bát." Na to Auri zavolal: „Já se nebojím, paní." A sám si šel s Luisou najít volné místo. Elias by je nejraději s Liou jen zpovzdálí pozoroval, jenže brzy si ti dva žádali jejich překladačské schopnosti. Kreslili společně květiny, které jim pan farář zadal, a učili se o jejich využití. A Auri se pokoušel i se svou velmi omezenou azmarinskou zásobou na Luisu udělat dojem.

Když se po třetí a závěrečné hodině Elias s Liou chystali domů, farář se jich zeptal, jestli s nimi může počítat i pro příště. A Auri okamžitě vyhrkl, že ano. Byl šťastný. Nehledě na to, že byl obklopený tolika Azmariňany. I Lia byla šťastná. Po cestě domů řekla Eliasovi: „Tohle mi dává víru, že i naše holčičky můžou chodit do školy."

„A kdyby náhodou nemohly, tak ty je všechno naučíš, broučku," řekl a políbil ji na čelo. Auri pak celý večer mluvil o Louise. Vyprávěl o ní dokonce Darkovi.

„Tak se nám poprvé zamiloval," zasmál se Elias o samotě v lázni před Liou.

„Do Azmariňanky," zakroutila nevěřícně hlavou. „Jako bychom to měli v rodině."

„Však sám vidí, jak to klape nám dvěma," vzal ji do náručí, položil si ji na klín a začal jí vymývat z vlasů pěnu.

„Jsem příšerně unavená," zašeptala. Ještě nebyla ani tma.

„Nedivím se ti," řekl. „Přinesu ti večeři do postele, jestli chceš."

A Lia na ten návrh okamžitě přikývla. „Zvládneš se postarat o..."

„Všechny naše raubíře zvládnu levou zadní. Neměj strach."

„Jde ti to samo. Mám pocit, že kdybychom jich měli o pět víc, zvládal bys je pořád stejně," políbila jej na mokrou hruď.

„Jen to ne," zasmál se Elias. „Mít doma pět Selií bych nezvládl. Už tak za tou naší uličnicí v jednom kuse běháme."

„Ale je to krásné, jak je čilá. Asi nebude tak pilná žačka jako Auri, ale cítím, že jí všechno hned nadchne."

„Možná bychom už měli jít Irynu těch našich lásek zbavit," navrhl Elias, ale Lia, která se ještě před pár týdny neustále strachovala, kde jsou, teď k jeho údivu zakroutila hlavou. „Ještě chvíli tě chci mít jen pro sebe," a přitulila se k němu. Elias ji pevně sevřel a vdechoval její vůni prosycenou bylinami z lázně. Byla to opojná chvíle, které se taky nechtěl jen tak vzdát. Ale nakonec přeci jen vylezl, vzal ji do náručí a pak ji začal osušovat.

„Zvládnu to sama," zasmála se Lia, přičemž jí drkotaly zuby z náhlého závanu studeného vzduchu na pokožce.

„Já vím," odvětil Elias a pak si ji znovu přitáhl ke svému mokrému tělu jako by jí chtěl zase zamokřit, aby se jí mohl věnovat déle. „Ale já to potřebuji udělat." Prsty jí přejel po zjizvených zádech. Dřív by se mu ruce zaplétaly do jejích dlouhých kadeří. Teď si krátké prameny dávala za ucho a mezi nimi jasně svítil jeden šedivý pramen. Elias slyšel o tom, že lidem můžou vlasy zešedivět hrůzou. A trhalo mu srdce, jestli se tohle stalo jeho ženě v Severopolu.

„Netušila jsem, že zase dovedu být tak moc šťastná," usmála se Lia a tím z dojatého Eliase vyloudila prudký nádech, kterým zadržoval slzy. „Elio," ušlo jí lítostivě a pohladila ho po tváři. „Promiň mi to. Vím, že jsem k tobě byla často moc krutá. Nedovedla jsem ti ukázat, že tě miluji. Ale to jsem nebyla já. Jen ta ustrašená holka ve mně, která si vždycky bláhově myslí, že tě svým počínáním ušetří většího utrpení."

„Už to nikdy nedělej," řekl a nejraději by dodal, že je to rozkaz. „Raději podstoupím jakýkoli trest, než vidět tvou odměřenost. Chápu, že máš obavy, že se stále moc bojíš. Ale už po mě nikdy nechtěj, abych to s námi vzdával nebo se snad připravoval na život bez tebe, dobře?"

Lia začala přikyvovat. „Už nikdy."

„Už nikdy," zopakoval po ní.