Nechtěný dar (pt. 2)

103. Číst a psát (M)

 Choval se jinak. Tak nějak víc nemotorně a taky mile. Vycházela z něj slova, která nezněla jako on, ale byla milá. Omluvil se jí, že zašel za Irynou Dimitrovovou a ona netušila, co na to říct. A tak jen kývla a cítila, jak ji hladí po vlasech. Pod tím dotykem ucukla.

„Je ti to nepříjemné?" zeptal se a ona přikývla.

„A bolí to pořád stejně?"

„Už je to lepší. Občas to vůbec nebolí," řekla. Byla zachumlaná až ke krku pod peřinou a pila tolik čaje s medem, až se jí v noci zdálo, že se rozpustí a zbyde z ní jen ten med.

Juri se na to jen usmál. „Za pár dnů začneme s těmi koupelemi."

Mira na něj udiveně vytřeštila oči.

„Necháš si na sobě košili, ale chci ti pomoct, aby se ti nic nestalo." Otevřela ústa, ale on jí záporným citoslovcem odradil.

„A můžu na návštěvu k Delgadovým?" zeptala se ho. „Až to bude lepší?"

Juri přikývl: „Máš je asi opravdu moc ráda. Kdyby se tam o tebe měl kdo postarat, nechal bych tě jít k nim třeba na delší čas."

„To bych nechtěla," řekla popravdě. Na to zase nic neřekl. Jen se pousmál. Musela mu připadat směšná. Ale ona se stále upínala k tomu pocitu lásky, který z něj cítila ve vězení. Nerozuměla tomu, jak moc jej miluje. Jak moc touží po jeho pozornosti.

Když přestala krvácet, hned se hnala do povinností, ale Jurimu se nelíbilo, že navařila, vysmejčila a postarala se o zvířata. Dokonce ani odmetený sníh z cestičky od branky ho nepotěšil. „Takhle ty se šetříš?" zeptal se jí už u dveří.

Mira sklopila zrak, ale on pak přešel k ní a podíval se do hrnce s večeří: „Vypadá to pěkně, ale pochvalu si nezasloužíš, Miro. Zdraví je na prvním místě, na to pamatuj. A teď pod peřinu. Obstarám se sám."

Mira sedla utahaně na kanape a zabalila se do peřiny. Sledovala ho, jak jí, a i on občas pokukoval po ní. Chvílemi zamračeně, chvílemi se slabě usmíval. Jako by o ní přemýšlel. Umyl nádobí a řekl: „Až budu mít volno, tak tě k Delgadovým vezmu."

„Děkuju," usmála se na něj a on jí úsměv opětoval. Následujícího rána ji probudil šramot, když chystal v kuchyni koupel. Všiml si, jak ho pozoruje, a oznámil jí: „To je pro tebe. Šaty mi tu nech. Nachystal jsem ti čisté. Až se vrátím, tak je vyperu."

„Já..." vyhrkla, ale on jako by tušil, že chce protestovat, ji to ani nenechal doříct. „Už půjdu," řekl a zavřel za sebou dveře. Přestože jí z toho mravenčily prsty, poslechla ho. Vykoupala se a pak zůstala v posteli a jen si hrála s Norym, když Hedvika uklízela a krmila venku zvířata.

Když se vrátil domů, zeptal se Hedviky, co dnes Mira dělala. Jako by jí nevěřil. To ji zamrzelo, ale vzápětí ji za její trpělivost pochválil a vytáhl pár bochánků sladkého pečiva se sušeným ovocem. „Tak to vypadá, že si zasloužíš tohle," dal jeden bochánek na talířek a podal jí ho. „Jen počkej, až ti udělám čaj."

Mira kývla a fascinovaně ten kousek pečiva prohlížela. Trochu se styděla za to, jak moc jí tečou sliny. Musela několikrát za sebou polknout. Byla zvyklá jíst z misky se zaschlými zbytky směs ovsa a brambor.

Sotva na stůl položil čaj, musela se zakousnout.

„Ještě je horký," zarazil ji. „Můžeš počkat ještě než ti vystydne... A nebo nemusíš."

Mira se pokusila o distingovanost, když odkládala pečivo na talířek, přitom ho obezřetně pozorovala, jestli se chová správně.

„Tak ho sněz," řekl pak. „K čaji ti dám svůj."