Nechtěný dar (pt. 2)

127. Odpusť mi, sestřičko (E)

 Po cestě moc nespal. Na cestě do Severopolu do toho moc nenaspal. Pořád přemýšlel, jak se má jeho žena. A teď, když ji měl u sebe, zase nedovedl pořádně zaspat. Potřeboval slyšet, jak dýchá, ačkoli často velmi neklidně. Klepala se náhlými přívaly pláče. A Elias se na její myšlenky vyptávat nemohl, protože jí stále bolelo mluvit. Věděl, že bude všechno lepší, až se vrátí domů. On se nebude bát jí nechat samotnou vzhůru, ona bude mít lepší péči. A pak se mu třeba bude ochotná svěřit. Věděl, jak jemu vždy pomohlo s ní promluvit o svých trápeních. Jako když mluvili o Mary. A taky by rád věděl, jestli k ní může pustit jejího bratra. A ten otazník v jeho hlavě se ještě zvětšil, když se dozvěděl, jak ošklivě si Kirov s Morozovem s Mitkovem pohrávali. Vracel se zrovna z lesa, kde si byl jen ulevit. Liu ven moc často při krátkých zastávkách při cestě nebral. Nočník pro ni byl příjemnější.

Když procházel kolem posledního povozu, všiml si, jak Mitko sedí na zemi celý umouněný a téměř v mdlobách se opírá o kolo vozu. Martin mu dával napít a tiše k němu cosi šeptal. Elias si všiml, že provazy z Paskalových rukou jsou přivázané k zádi vozu. Martin si Eliase všiml a Elias zaznamenal v jeho pohledu něco neobvyklého. Jakousi zášť. Přišel k nim a Mitko se od něj začal odtahovat, zatímco Martin se postavil a šel proti Eliasovi přímo výstražně narovnaný s vyzývavým pohledem: „Opravdu jim nic neřekneš?"

„A co se vlastně stalo?" zajímal se až nyní Elias.

„Nechali ho zase několik hodin běžet za vozem." Elias si až nyní všiml, že Mitkovi teče z nosu krev.

„Je to bratr tvojí ženy, Eliasi!"

„A co mám dělat?" přešel Elias do azmarinštiny, protože věděl, že Martin mu porozumí. „Nevím, jestli něco neprovedl Lie. K sobě si ho nevezmu. Nechci ho vedle sebe, Lii, ani Kierana."

„Ale já nemám, jak se o něj postarat. Vzali mě na vůz Garazov s Ovečkinem. Už jsme tam tři."

Eliasovi došlo, proč Paskala tak brání. „Ty ses zamiloval, ty blázne," vyhrkl, než mu Martin položil ruku na ústa. „Přestaň! Můžou nás slyšet."

„Tak akorát Kieran," odvětil na to Elias. Nikdo jiný poblíž azmarinsky neuměl. „Teď na to není vhodná doba, Martine. Já bych tě neprozradil. Tak jako jsem neprozradil tebe a..." vzpomínka na zesnulého přítele ho donutila se odmlčet. „...a Daniela. Ale jestli to na tobě Paskal pozná..."

„Já vím," vyhrkl Martin. „Ale musíš mu pomoct."

Elias na to kývl a pokynul mu, aby s ním šel dál od vozu: „Nemůžu Kirovovi vzdorovat."

„Ale vždyť je to tvůj přítel. Aspoň to jsem si myslel. Dá na tebe."

Elias zakroutil hlavou: „Mezi námi je to složitější. A rozumím Kirovovi, jestli si myslí, že Paskal Liu... znásilnil," dořekl, nač sám myslel. „Něco takového jej musí dost dráždit. Když byl ještě dítě, viděl, jak Azmarinští vojáci znásilnili a zabili jeho sestru," v Martinových očích se zrcadlilo pochopení, ale Elias si pro sebe nemohl nechat to hlavní. „A jedním z těch vojáků byl můj otec."

Martin se na chvíli odmlčel a pozoroval Eliase. Byli na míle vzdálení Azmarinským vrchům, kde si kdysi jeden z nich hrál na pána zatímco z druhého sdírali kůži v dolech u královského města. Tam ještě panoval tak přirozeně působící řád. Ten řád, který jejich otci dodržovali, zatímco pro ně znamenal překážku, s níž neustále bojovali. Je oba změnila láska k opačnému druhu. Jen ta Eliasova ještě naštěstí stále žila.

„Musíš donutit Liu, aby si s ním promluvila. Musí říct Kirovovi, že jí Paskal nic neprovedl."

„Nebudu svou ženu k ničemu nutit. Copak jsi ji neviděl?"