Nechtěný dar (pt. 2)

144. Příště budu opatrnější (J)

 Připomínalo jí to jejich svatební noc. Až na to, že byli úplně sami. Odvedli děti k prarodičům, a když se spolu pomalu šourali zpátky do domku, Juri Miru chytil za ruku. „Není se čeho bát, má milá. Budeme mít jen velmi poklidný večer bez dětí." Miře bylo stále zle, i když jí vlahý večerní vzduch pomáhal. A Juri na ni nespěchal. Držel s ní krok. I když kousek před domem zpomalila. Ale došla tam. Nezastavila se. V kuchyni nejprve Juri rozdělal oheň a Mira ho napjatě pozorovala. Pak jí řekl, ať se převlékne do košile a přijde za ním nahoru. I to Mira schválně zdržovala. Jenže nakonec stejně nadešel čas, kdy se ocitla v podkroví. Na stolcích plály svíčky a Juri seděl na posteli a čekal na ni. Mira se nejistě zastavila a čekala, co se bude dít. Juri se skrčil a vzal za lem košile. „Jen dýchej. Nic strašného se nestane," řekl jí a ona se na jeho rozkaz zhluboka nadechla. Juri jí nastejno stáhl jedním prudkým pohybem košili. A ona před ním stála nahá jen v nohavičkách. Srovnal košili na postel a až poté se na ni zahleděl. Mira si rukama zakrývala ňadra a sledovala, jak jeho zrak putuje po zjizvené kůži a mapách po popáleninách. Zarazil se u jejího břicha. Velké křivé jizvy, od které šly vějířky stažené kůže. Kolem ňader měla velké spálené kruhy od toho, jak jí je neustále svazoval provazem. Došel k nohám, kolem kterých stále nosila punčochy nebo ponožky. Nehty jí tenkrát ta zrůda vytrhala, a znovu dorostly ošklivé, fialové a zpřehýbané. Očekávala, že teď už něco řekne, ale on se jí zadíval přímo na ňadra, která se snažila skrýt. Šly od nich jizvy, spousta jizev. Přistoupil k ní a jako by tušil, že je něco špatně, vzal jí za ruku. „Ukaž," zašeptal téměř neslyšně. Mira teď dala průchod pláči a odhalila ňadro s uřízlou bradavkou. Zbýval po ní ošklivý kruh plný strupů, který ne a ne se zhojit. Přepadly ji mdloby a on ji zachytil a posadil na postel. „Obléknu tě," řekl a navlékl jí přes hlavu košili. Když byla zase zakrytá, usadil se vedle ní, posadil si ji na klín a její hlavu si zase položil na mohutnou horkou hruď. „Jsem na tebe tak pyšný," řekl. Mira nebyla schopná mluvit, ale slabě se usmála.

„Budu si tě teď víc opatrovat," řekl jí. „Pomohla jsi mi si uvědomit, jak zraněná a vyhublá stále jsi."

„Hnusím se ti?" zeptala se ho Mira, když k ní zase přišla slova.

Juri zakroutil hlavou: „Jsi krásná."

Položil ji na postel, přikryl peřinou, pak zhasl svíčky a přitulil ji k sobě. „Od zítřka se začneme o ty jizvy pořádně starat. Musí tě to stále bolet."

„Bolí," přikývla Mira a poprvé neměla pocit, že musí dodat něco, čím by to zlehčila.

„Pořád se snažím pochopit, jak může muž bezbranné dívce provést něco takového," řekl.

„Neměl rád, když jsem plakala," věděla, že už o tom Jurimu říkala, ale až teď snad mohl pochopit, jak moc to toho starého Azmariňana rozčilovalo.

„Připomínala jsi mu tím, že jsi člověk," pochopil. „A jak často... Jestli se můžu zeptat... Chci vědět, jestli nejsi příliš zraněná tam..." Mira se od něj začala odtahovat a on rychle dořekl: „Jen bych ti chtěl být oporou."

Na to se ho Mira zeptala: „A jak moc ti vadí, že jsem tak pošpiněná?" zeptala se ho.

„Už jsem ti říkal, že pro mě jsi čistá."

Mira se na chvíli odmlčela. Nevěděla, kolik mu toho chce říct, ale pak zavřela oči a řekla: „Chodil každý den. Trávil se mnou pár hodin. Občas nepřišel sám."

„A ti muži tě taky znásilňovali?" zeptal se a ona cítila, jak ji k sobě tiskne blíž, jako by chtěl zabránit tomu, že se od něj odtáhne.

Mira se namísto odpovědi rozplakala. Jako by je zase cítila. A nemohla proti tomu nic dělat. Jen v duchu volala maminku. A ujišťovala to nebožátko v sobě, že to zvládnou.

„Mrzí mě, že jsem to taky udělal, Miro," řekl pak. „Moc mě to mrzí. Strašně jsem se bál, že zůstaneš ve vězení. Nevěděl jsem, jak z toho jinak ven. Bylo mi tak moc líto, když jsi pak plakala."

Mira na chvíli ztichla. Nechápala, jak mu dovedla teď všechno říct. Jak lehké jí najednou připadalo ukázat mu svá zranění i svou duši. „Teď se usmívám," řekla, načež cítila, jak ji hladí po tváři.

„Já ještě ne," odvětil. „Chvíli mi potrvá překonat ten vztek, který cítím vůči tomu zvířeti, co ti tak ublížilo. Ale ty se prosím dál usmívej, jestli máš radost. Taky jsem rád, že ti je teď u mě pěkně."

Mira zavřela oči a za okamžik už spala. Ráno se probudila první. Bylo ticho. Slyšela jen Juriho slabé chrápání a zpěv ptáků tlumený okenicí. Vstala, šla se převléknout a uvázala si do vlasů šáteček od něj. Když Juri sešel do světnice, na stole už čekala snídaně. „Dobré ráno, má milá," usmál se na ni. Přistoupil k ní, sevřel ji a políbil ji na tvář, až jí polechtaly jeho vousy a musela se zasmát. Pak usedl k jídlu a spustil: „Vyzvedneme děti, a pak se pustíme do zahrádky. Ořežu větve. Jabloním a švestkám. A zasadím ten rybíz, co jsme koupili. Ty bys mohla něco upéct."

„Jo, to bych mohla," přitakala nadšeně. „Ale než se do toho pustíme, tak se vykoupeš a namažeme ti pěkně jizvy sádlem a měsíčkovou mastí."

Mira kývla na souhlas, ale odhodlala se taky po pravdě říct: „Já mám trochu strach."

„Proč přesně máš strach, Miro? Co si myslíš, že by se mohlo stát?" zeptal se jí.

„Třeba rozliju vodu jako minule."

„Minule jsem se choval jako hlupák. Teď to bude jiné. Všechno bude jiné," řekl a ona mu věřila. Nechala si od něj připravit koupel, a pak jí pomohl se vysvléknout a sestoupit do ní. Po stehně jí stékala krev z měsíčků, ale on se jí díval do očí. Jeho pohled ani jednou nesjel mezi její nohy. A v lázni ji obklopila pěna, takže se pod ní skryla. Juri jí začal mydlit vlasy a potom i tělo. A ona zavřela oči a jen si to užívala. Nakonec ji nechal na chvíli samotnou, aby se domyla, usušil jí vlasy a pomohl jí z vody, kde už se sama dotřela a nasadila si nohavičky s plátýnky. Navlékla si košili, ale jen na chvilku. Když společně vylili vodu a uklidili zem, přinesla sama sklenici se sádlem, zatímco Juri menší lahev s měsíčkovou mastí. Podal jí deku, ona se svlékla, zabalila se do ní a vlezla si na kanape. Tam si lehla nejprve zády a on jí potíral poraněnou kůži. Ačkoli se ráno cítila odpočatá, po takové něžné masáži by dovedla hned zase usnout. Jen kdyby před ním nebyla nahá. Když se začal dotýkat Miřiných hýždí, musela zavřít oči a stisknout zuby, aby ho nezarazila. „To se mi nelíbí," vyhrkla přidušeně, načež jí zakryl zadek. „V pořádku. Zkusíme to jindy. Pojď se mi otočit." Mira se otočila a on jí teď hleděl do očí, zatímco jí nejprve začal mazat krk. To mazání připomínalo spíše hlazení. Když se dostal k Miřiným ňadrům a prohlédl si stále občas krvácející ránu místo bradavky, zamyšleně prohodil: „Tohle se moc dobře nehojí. Já... Nechci říkat, že se v tomhle nějak vyznám. Ale napadlo mě, že ti příští šaty necháme na té straně zvětšit a dáme do nich nějakou vycpávku z jemné látky, ať si to nedřeš." Pohladil ji po lehce fialové kůži okolo rány.

Mira mlčela. Jen ho pozorovala. Byl tak nad věcí. Tak pozorný. Uvádělo ji to v úžas. Jako by mu včera neukázala to nejošklivější tělo, jaké kdy viděl. Díval se na ni stále stejně. Pokusil se jí ránu mastí nanesenou na kapesník trochu vytřít a ona bolestí sykla.

„Příště budu opatrnější," řekl jako by si byl jistý, že bude nějaké příště. Že ho teď nechá ji vídat takhle. Vmasíroval jí mast do sedřených chodidel a vypáleného čísla. Asi až teď si všiml kousanců na vnitřní straně Miřiných stehem. Ale nic na to neřekl. Jen pro sebe zakroutil hlavou nad tím, jací lidé dokážou být. Pak ji slabě pohladil po sešitém břiše. „Obleč se, půjdeme," řekl a ona na to odpověděla: „Když já bych se raději ještě na chvíli natáhla."

Juri jí věnoval tak široký úsměv, jaký u něj dlouho neviděla: „Tak pojď do postele, přikryju tě a vyrazím. Hned budu zpátky."

„Miluji tě," odpověděla na to. Opravdu byla moc zamilovaná. Nedovedla si představit, že někdy v životě dovede ještě být tak moc šťastná, jako v tu chvíli. Ale doufala v to. Doufala, že Juri ji učiní moc šťastnou.