Nechtěný dar (pt. 2)

23. Přítěž (E)

Společně s celou rodinou si o víkendu vyšli na kopec nad městem. Auri běhal v trávě a hulákal do kraje, aby se mu nazpět vrátila ozvěna. Lia pomohla Iryně roztáhnout deku a vytáhnout občerstvení. A on jí mezitím natrhal květiny, které si po příchodu domů vystavila ve váze. Ona odpoledne na louce s rodinou z části proplakala. Skutečně to bylo, jak říkala. Byla teď citlivější. Tenkrát, když ji k němu přitáhli, neplakala vůbec. Když jí ubližoval, byla strnulá. Teď jí všechno dojímalo, pořád se smála nebo plakala. Ale on byl za to rád. Už nedržela emoce v sobě. Elias ji k sobě při pohledu na město přivinul. Bylo mu jedno, že na louce nejsou sami. Nahoru za hradby se smělo chodit jen v doprovodu stráží a dnešek k procházce na louku využilo více rodin. Elias byl však jediný Azmariňan v téhle skupině. Trochu se nejprve bál, ale pak na něj jedna z žen zavolala: „Vy jste ten tatínek od těch dvojčátek?"

Elias přikývl a raději sklopil oči. Pak k němu ale zavolala: „Jste moc statečný, mladý muži. I ta Vaše děvenka."

„Děkujeme," opáčil jí a starší dáma se dotázala, jestli se může podívat na holčičky. Pak se seběhlo hned několik lidí, kteří se u nich zastavili a říkali, jak jsou roztomilé, a přáli jim štěstí. Našlo se i pár žen a mužů, kteří říkali, že mu posílali jídlo, když byl nemocný. A Iryna pohotově odpověděla, že si toho váží a že se snažila, aby dary nepřišly vniveč a aby Elias rychle nabral síly. A Elias doplnil, že díky tomu už zase může pracovat. Ta přátelská atmosféra mu byla moc příjemná. Vzpomínal na to, jak musel sledovat, jak se k Lie lidé chovají jako ke zvířeti a nemohl zasáhnout. A teď tu najednou s ní mohl sedět na dece a dívat se do kraje jako tenkrát s Mary na Severním cípu Lightmondu. Jeho hlavu měla opřenou o své rameno.

Na to, aby se s ní miloval, neměl ten víkend pražádné pomyšlení. Zvládl by to, ale byl unavený z práce a raději chtěl odpočívat. I Lia to pochopila. Snažila se o něj pečovat, protahovat mu prsty a slabě masírovat ztuhlá ramena. A když pak šel v pondělí zase do dílny. Na chvíli zapomněl, že na oběd tentokrát kvůli novému učni nepřijde. Hypnotizoval hodiny a už si ji tam přál mít. Nakonec se rozhodl rychle spolykat oběd a ze zbytků začít vyřezávat ve zbylém čase z přestávky Aurimu koníka. Chtěl mu ho do konce týdne přinést. V práci ho vyrušil Lavrov.

„Tvá žena dnes nepřijde?" dotázal se ho.

„Ne," odpověděl mu stručně.

„Kvůli mně?"

„Jo," odvětil znovu a doufal, že odejde, ale on se dál vyptával.

„Co to děláš?"

„To není tvoje věc."

„Já jenom, že je to trochu zvláštní. Přes den skoro nepracuješ a teď tu děláš o přestávce."

„Dostávám takovou výplatu, jakou si zasloužím."

„Ale Savchukovi by se spíš vyplatilo zaměstnávat zručného Gumena."

„Koho zaměstná, závisí čistě na mistru Savchukovi."

Lavrov se odmlčel, ale pak se opřel o stůl a sledoval ho při práci. Po chvíli se dotázal: „Tobě nevadí starat se o cizí gumenský dítě? Nemyslíš si, že by ho líp vychoval jeho vlastní otec?"

„Dahlia byla vdova," odpověděl.

„Zabili jste jí manžela?"

To už se Elias neudržel: „O co ti jde?"

„Klídek. Jen se ptám," prohodil Lavrov, ale Elias ho zřejmě neodradil. „Já s Azmariňanem ještě nikdy nemluvil. Ty seš první."

„A nemám zájem s tebou mluvit," odvětil Elias.