Nechtěný dar (pt. 2)

91. Miřin návrat (J)

 Rád by ji vzal domů a postaral se o ni. Ale nakonec musel dát přeci jen Paní Iljevové za pravdu. Mira před ním byla plachá. Dívala se na něj ostražitě a nemohl ji ani chytit za ruku, natož aby jí doma dovedl obstarat všechny potřeby. A tak za ní alespoň chodíval a věřil, že až se uzdraví, půjde s ním sama dobrovolně.

Doma se mezitím podíval po jejích kresbách. Hledal všude a v komůrce pod polštářem objevil zpřehýbaný papír. Již z ruku si všiml, že je na něm vyvedená kresba barvami. Musela ji kreslit u Dimitrových. Rozbalil jej a naskytl se mu pohled na dva lidi hledící v obětí do dálky na město. Dívka měla kudrnaté vlasy a byla dost malá, stejně jako Mira. Muž měl široká ramena a byl nejméně o dvě hlavy vyšší. Ale do tváře jim neviděl. Možná, že si takhle představovala budoucnost. Myslela na nějakého kluka z vesnice v Osgaru, kterého jako malá doufala, že si vezme. Zrovna chtěl stránku strčit do kapsy, když jej překvapila Hedvika.

„Tati, prosím, nenič jí to," vyhrkla k němu.

„Ty jsi věděla, že to tu má?" zeptal se udiveně.

Hedvika na to provinile přikývla. „Přišla jsem na to náhodou. Převlékala jsem postel."

„Nebudu jí to ničit. Však má právo si představovat jiný život. Nás si za svou rodinu nevybrala," řekl to tak, jak to vnímal. Hedvika se na něj však překvapeně zahleděla a pak vyhrkla: „Tati, ale to jsi přeci ty!"

„Co?" vyrhkl. „Já? Jak jsi na to přišla?"

Dcera si od něj vzala kresbu a ukázala na kovovou sponu na stahování vesty. „Nosíš stejnou vestu. A jsi tak vysoký."

„Nesmysl," zakroutil nad tím hlavou a dal si kresbu zase do kapsy. „Když jsi tak chytrá, tak mi řekni, kam schovala Mira tu zpropadenou knihu."

Hedvika zakroutila hlavou. I když sám razil zásadu pevné ruky, ji po smrti své ženy už nikdy nepotrestal, takže si na nějaký ten výchovný pohlavek nemohla pamatovat. Vyčítal by si to, protože jí už tak naložil příliš tím, že se musela starat o bratra.

„Chci jí ji donýst. Přísahám na všechny bohy," naléhal na ni a Hedvika mu na to řekla, ať zavře oči a knihu mu přinesla. „Pamatuj na svůj slib, tati," dloubla si do něj. Juri začínal mít tušení, že si jeho dcera osvojuje vlastní dost svéhlavý charakter. Říkal si, že jí to v budoucnu může být buď k prospěchu nebo naopak na obtíž.

Další den knihu Miře přinesl. Neradovala se, nepřevzala ji od něj. Se sklopeným zrakem se ho zeptala: „Můžu si z ní vytrhnout aspoň maminku?"

„A proč bys to dělala?" zeptal se jí.

„Ráda bych jí měla u sebe."

„Přinesl jsem ti celou knihu," namítl. Stále jí nerozuměl.

„Ty mi jí dáš?" udiveně otevřela ústa.

Juri přikývl: „Baví tě to a jsi v tom dobrá. Určitě se tu už musíš užírat nudou."

„Vážně si to myslíš?"

Znovu přitakal. „Vadí mi, že je prodáváš, protože si pak přijdu neschopný. Nechci, aby sis myslela, že tě nedovedu zabezpečit."

Na to byl překvapen zase jejím překvapením. „To bych si byla nikdy nemyslela," vyhrkla. „Nikdy jsem neměla tolik jídla a oblečení."

Jurimu došlo, že chtěl Miru potrestat za něco, co nebyla její vina, ale jeho přelud. „Proč jsi ty kresby začala prodávat?" zeptal se jí.

Mira sklopila zrak a Juri si všiml, že se třese. „Chtěla jsi mě tím překvapit. To jsi myslím řekla..."

„A... Ano," vykoktala. „Ale netušila jsem, že tě to nepotěší. Přísahám. Nevěděla jsem ani, jestli se budou prodávat."