Nechtěný dar (pt. 2)

110. Lidi, zásoby a zbraně (E)

 S Liinou smrtí se smířit nestihl. Nevěděl, jestli by to někdy dovedl. Připadalo mu, že s každým dalším dnem byla ta bolest horší. Jako by se znovu a znovu utvrzoval, že zůstal sám. Ale nechtěl už odejít. Měl svoje dcerky, kterým maminka chyběla stejně jako jemu. Byly zmatené, plakaly a pouze u něj, když cítily tátovu vůni a viděly jeho tvář, se dokázaly utišit. Elias s nimi trávil celé dny a byl vděčný Iryně s Antonem, že ho k ničemu nenutí. A když přišel další osamělý večer a on si potřeboval vylít srdce do polštáře, stačilo jim je předat a měl kolik času potřeboval, než ho z pláče rozbolí hlava.

Když pak viděl Auriho, to rozbolavělé srdce jako by se zase pokoušelo bít radostí o život. A zpráva o tom, že Dahlia žije... Jeho miláček Lia, že je naživu... Bylo to nejkrásnější, co kdy slyšel. Ta radost ho zmohla tak, že ho Anton s Irynou museli dovést k židli, aby se nezhroutil na zem.

Slyšel, jak těm dvěma nálezcům nabízí na pár dnů přístřešek. „Vypadáte, že jste dlouho neměli nic pořádného k jídlu. A trocha teplé vody se tu taky najde," slyšel říkat Irynu.

„My radši půjdeme," odpověděl cizí muž, ale Auri naštěstí dovedl zakročit: „Tatínek je moc hodný, i když je Azmariňan. Jen pojďte dál." A žena ho jako první odhodlaně následovala, přičemž hypnotizovala Eliase očima.

„Sedněte si," navrhla Iryna, ale žena nechtěla jít poblíž Eliase. Na to Iryna ale přišla k Eliasovi, nalila mu sklenici vody a pohladila ho po tváři: „Jen to rozdýchej, synku. Taky je to pro mě ohromná zpráva." A to dozajista byla i pro Antona, který stále stál zmateně mezi dveřmi.

„Všichni si na chvíli sedneme, co říkáte?" zeptala se Iryna a první si sedla vedle Eliase, načež ji všichni následovali. Jen Auri stál kousek od Eliase. Elias k němu vzhlédl a znovu si ho měřil. Děti v tomhle věku rostly každým dnem. Kluci se často vytahovali. Ale Auri byl pořád na svůj věk docela malý. A teď i ušmudlaný: „Neudělali ti něco? Neublížili ti?" zeptal se ho. Auri zakroutil hlavou, přešel k němu a Elias ho popadl a posadil si ho na kolena. „A Lie? Jak jí je?"

„Maminka dostala facku," vypověděl mu Auri.

Elias si uvědomil, že už se mu zase orosují oči. Posmutněle sám sobě v duchu řekl, že Lia pár facek zvládne. I když by radši každou ránu schytal za ni. A až ji bude mít zase zpátky, všechno jí vynahradí. Facka byla tisíckrát lepší než kdyby skutečně uhořela.

Namísto odpovědi chlapce pevně objal: „Dostanu maminku domů, uvidíš." A chlapec se v jeho náručí rozplakal.

„To nemyslíš vážně?" zeptal se ho pak Anton.

„A co?" nechápal Elias. Dva příchozí návštěvníci je stále sledovali, zatímco si opatrně nabízeli čaj a buchty.

„Že pro ni půjdeš do Severopolu?"

„Snad nečekáš, že ji tam nechám?" nechápal Elias.

„Ale ty jsi Azmariňan. A Severopol je prakticky nedobytný."

„A ty ji tam chceš snad nechat?"

„Pravděpodobně ji vezli k jejím rodičům. Nerad to říkám chlapče, ale Dahlia se nebude mít nejhůř. A tebe by hned po vkročení do města popravili. Nechceš, aby vaše děti měly aspoň otce?"

Elias se zmateně ohlédl na Irynu, která však přikyvovala: „Nevidím možnost, jak by ses tam pro ni mohl dostat."

Elias zakroutil hlavou: „Moje děti nebudou mít za otce zbabělce, který se nepokusil zachránit jejich mámu."

„A co když Dahlia nechce, abys ji zachraňoval. Co když tě chce taky ochránit?"

Elias nevěděl, co na to říct. V skrytu duše věděl, že by bylo rozumné zůstat a opatrovat děti. Ale nic, co od té doby, kdy se zamiloval do Dahlii, nebylo rozumné. Jejich dcery kolem sebe měly spoustu lidí, kteří je milovali. Auri měl kolem sebe spoustu hodných lidí. Ale Dahliu vezli nějací neohrabanci na samý Sever Guménie rodičům, kteří ji ve třinácti provdali za muže, který byl spíše zvířetem než mužem.

„Dahlia je z bohaté rodiny, bude se mít dobře," přemlouval ho ještě Anton, když Elias vyhrkl: „U Chakarova se měla dobře? A jak se zachovala její vlastní krev, když to zjistili. Sestra jí akorát řekla, že mu má být víc po vůli. Jestli se jí tam někdo jen dotkne, tak přísahám, že ho zabiju." Postavil dítě na zem a začal si v ložnici balit brašnu, když ho Anton zarazil: „Sám se do Severopolu ani nedostaneš. Dej mi pár dnů. Seženeme lidi, zásoby a zbraně. Gumenská skupina nebude na cestě do Severopolu tak nápadná."

„Pár dnů?" zopakoval Elias.

„Ty únosce už stejně nedoženeme. Do Severopolu se dostanou dřív než my. Nám i cesta bude jistě trvat mnohem déle, jestli na sebe nechceme přitáhnout pozornost."

„Nám?" zopakoval Elias.

„Snad si nemyslíš, že tě tam nedoprovodím. Taky chci děvečku přivést domů. Jenom mám strach, jakou za to zaplatíme cenu."