Nechtěný dar (pt. 2)

16. Zbabělec (D)

Kieran se vrátil ve spěchu. Lyna začala Ilju připravovat na cestu, ale on ji minul a šel do svého pokoje, kde otevřel skříň a začal na rozprostřenou cejchu házet všechny své věci. Všichni ho napjatě sledovali. Jen Lyna a taktéž Lia přišly ke dveřím.

„Co to děláš, Kierane?" tázala se ho Lyna a když se otočil, spatřily v jeho očích slzy. „Jsem Vám moc vděčný, že jste mě tu nechali, ale odcházím bydlet k matce."

„A to se ani pořádně nerozloučíš?" houkl k němu Anton.

„Něco se stalo?" odtušila Lia. „Tvá matka nechce, abys tu s námi bydlel? Kvůli Eliasovi?"

Kieran přikývl, ustal v balení a obešel dívky ke stolu, kde se zahleděl Eliasovi do očí: „Jestli k ní nepůjdu, nahlásí tě, že jsi ji uhodil."

„Ale to já přeci..." ušlo Eliasovi strnule z úst

„Vymyslí si to. Nechce mě vidět poblíž Azmariňana."

Elias otevřel ústa. Chtěl něco říct, ale pak mu tváře zrudly studem. Sám se bál dalšího trestu. Věděl, že by ho tentokrát nemusel přežít. Uplynuly sotva dva měsíce od toho prvního. Nedovedl se sám najíst, nedovedl ležet delší dobu na zádech. V noci ho bolest někdy nutila zůstat vzhůru a Lia se na samu sebe hněvala za to, že nedovede překonat svůj strach z opilých mužů a donést nu trochu whisky, aby se mu podařilo usnout. Díky penězům za řetízek měli dost na to, aby mohli sem tam nakoupit nové oblečky pro dcerky a pro Auriho, ale i kdyby neměla strach, že jí peníze dojdou, nedovolila by, aby šel na pranýř znovu. Ne po tak krátké době zotavování. Dočista by ho to zničilo.

„Pomůžu ti zabalit," řekla hned rozhodně a začala Kieranovy věci skládat úhledně jednu na druhou. „Děkuju," prohodil k ní, ale stále stál v kuchyni. Lyna si k němu stoupla a chytila ho za ruku. „Budu ti říkat, jak se všichni mají."

„Jsi můj poklad," usmál se na ni Kieran.

Lia uvázala Kieranovi pevný uzlík a vrátila se do kuchyně. „Chceš se ještě rozloučit s holčičkami?"

Kieran zakroutil hlavou. Jen se na ně díval, jak se plazí po dece. „Vím, že to je past, Lio. Iri by se na mě jednou usmála a já už bych neodešel."

„Tak se opatruj," pronesl Anton. „A kdybys něco potřeboval, víš kde mě na trhu najdeš." Iryna pak vstala a donesla mu výslužkou pár marmelád. „Rádi jsme tě poznali. Jsi moc hodný chlapec, Kierane."

Všichni kromě Eliase jej šli obejmout. Než vyšel s Lynou ze dveří, ještě nakročil k němu, ale Elias ho zastavil: „Jen běž, ať na tebe máma nečeká, Kierane." Už dlouho ho tak neoslovoval. Říkával mu brácho. Teď jako by se pokoušel mezi nimi vystavět zeď.

Když odešel, Iryna se obrátila na Eliase: „Dám ti ohřát ještě trochu polévky. Skoro nic jsi dnes nesnědl."

„Ne, děkuji," odpověděl jí.

„Nebo dezert? Buchty ještě zbyly..."

„To je dobrý, nemám hlad," vzhlédl k Lie: „Mohla bys mi pomoct vstát. Už jsem unavený. Půjdu si lehnout."

Lia přikývla a doprovodila ho na lůžko, kde mu pomohla se převléct a následně uložila i holčičky a pozvala dovnitř Auriho, se kterým ulehla vedle Eliase. „Nikdo se na tebe nezlobí," zašeptala svému muži azmarinsky.

Ale on jenom kývl a zavřel oči. Ani následujícího rána mu nebylo do řeči. Lia vypravila Auriho do školy a zanesla Katě a paní Rastolnikové nakrmit dcery. S paní Rastolnikovou se při té příležitosti rovnou rozloučila. Byla si jistá, že to Selia zvládne na mléce a taky už jí zkoušela dávat trochu tvarohu. Navíc nechtěla mít v domě kohokoli, kdo nemohl vystát jejího muže. Žena na ni v tu chvíli byla milá a o jejím dítěti poprvé mluvila jako o děťátku. Snažila se jí naznačit, že její dítě potřebuje kojnou. I Lia věděla, že by to bylo lepší, ale zároveň věděla, že ten slabý ranní a večerní příděl už dávno není tím, co její dceru živí. Bylo to několik dávek kozího mléka přes den a sem tam hustší strava, ze které se jí už pěkně baculatily tvářičky. Iri byla stále trochu pozadu a i když už jí rostly zuby, chtěla ji ještě nechat na mateřském mléce.

Položila dcerky na peřinu a ulehla vedle Eliase: „Od včerejška jsi nepromluvil, lásko."

„Nemám náladu na mluvení," odpověděl.

„Chtěl bys být sám?"

Vzhlédl k ní a ona už se připravovala vzít děti a odejít do kuchyně, když zakroutil hlavou. „Můžeš mi sundat ty drátky?"

Lia přikývla: „Chceš, abych ti procvičila ruce?" začala mu rozvazovat prsty.

„Chci se zkusit sám najíst."

„Opravdu? Chci říct... Doktor říkal, že je nesmíš namáhat."

„Chci se umět o sebe postarat, abych už nebyl jenom na obtíž," Lia si všimla, že mu po tváři stekla slza.

„Ale ty nejsi na obtíž, lásko."

„Jo?" vzhlédl k ní podrážděně. „Tak mi řekni, čím jsem teď užitečný?" Pak se zarazil: „Promiň."

Lia ho pohladila po tváři: „Všichni tě máme moc rádi. Nebudeme tě obviňovat z toho, že se Kieran musel přestěhovat k matce. Zachránil jsi mu život, drahý."

Elias na to nic neodpověděl, a tak Lia vstala a donesla mu hrnek s čajem a chléb. Pak mu hrnek podala do rukou a opatrně ho přidržovala. „Zkusíme to společně."

Elias se na ni usmál: „Děkuju, lásko."

Pak si hrnek přiložil k ústům a začal pít, ale brzy se mu do ruky dala křeč a nekontrolovatelnými pohyby si pokapal košili, než mu jej Lia stihla vzít a položit na stůl. „Jsem k ničemu," zaburácel a vzápětí rukou hrnek prudce shodil a ten se rozkřápl. Lia úlekem uskočila.

„Lio... To jsem nechtěl," okamžitě si všiml jejího zděšení. Stále si držel roztřesené prsty a jímala jej křeč. „Promiň mi to, miláčku. Vůbec nevím, co dělám..."

Lia se musela chvíli osmělovat, než přikývla: „Mám zavolat doktora?"

„Ne," zakroutil hlavou. „Nebolí to tolik jako minule." A pak znovu dodal: „Opravdu mě to strašně mrzí."

„Já vím," obešla střepy a kaluž a lehla si k němu. Pak mu vložila dvou dlaň do jeho, aby se o ni mohl zapřít. „Počkáme, až to povolí. Pak to uklidím," řekla a políbila ho na čelo. „Já to chápu, miláčku. Kieran pro tebe hodně znamená."

„Jsem zbabělec," odpověděl jí. „Nic jsem mu neřekl, protože jsem se bál. Chtěl jsem, aby co nejrychleji odešel. I když je pro mě jako bratr."

„Protože ses bál, že by dostála svým slovům?"

„Pořád se bojím," odpověděl jí. „Že si pro mě přijdou. Jestli to napadlo Kieranovu matku, může to napadnout kohokoli. Falešně mě obviní a já proti tomu nic nezmůžu, protože je soudce proti nám."

„To nedovolím. I kdybych pro tebe měla křivě svědčit."

Elias k ní vzhlédl. Ruka už se mu přestávala třást: „Jsi můj blázínek," usmál se na ni.

„Věděl jsi, jaká jsem, když sis mě bral. Teď už z toho nevycouváš," šťouchla si do něj šibalsky. „Tak co? Už je ti líp?"

Elias přikývl: „Ale odpoledne to znovu zkusím. Potřebuju to zvládnout sám." Lie se ve tváři zračily obavy. Nebyla si jistá, že mu to chce dovolit. A on to vycítil. „Aspoň něco potřebuji zvládnout sám," zopakoval prosebným tónem.

„Ale už nic horkého ani ostrého. A jenom na chvilku," řekla a začala sbírat střepy. „Budeme to zkoušet postupně."

„Budeme..." zopakoval po ní a pousmál se.

„Dovedu tě nechat na chvíli o samotě, když si to budeš přát. Ale nedovedu tě nechat si tím procházet samotného."

Elias se odmlčel, ale když odnesla střepy a vrátila se, oslovil ji: „Lio?"

„Ano, Elio?" dotázala se.

„Moc tě miluji."

„A já tebe."