Nechtěný dar (pt. 2)

138. Výlet na jahody (M)

 K večeru už ji strach přešel, i když vedle něj zůstávala ostražitá. Říkala si, že tak to asi s muži bývá. Nikdy si nemůže být úplně jistá, že jí ta jeho mužná síla bude jen chránit a neublíží. Bude nad ní držet stráž. Nejen aby si neublížila, ale aby neuškodila jemu. Když jí pak nabídl, že jí namaže záda, zase se jí zmocnil strach, ale přesto si rozvázala šaty a otočila se k němu zády. Chvíli bylo ticho, než ucítila slabé pohlazení: „Bolí tě to ještě hodně?" zeptal se jí.
Mira si nebyla jistá, co odpovědět. Záda jí bolely často. Jizvy se jí napínaly. Kůže nebyla tak pružná, jak by si přála. Občas cítila, jako by jí hořelo tělo. Jindy to byla jen bolest z pohybů, na které už dávno nebyla zvyklá.

Juri zaznamenal její mlčení a zeptal se: „Ještě myslíš na to, co se stalo ráno?"

„Ne, já nevím, jak moc to bolí. Zní to asi hloupě, promiň."

„To ty mi promiň. Byla to hloupá otázka. Určitě to bolí hodně. Vypadá to strašně. A určitě ty jizvy nemáš jen na zádech. Třeba bych ti mohl trochu ulevit i jinde na těle," v tu chvíli se Mira prudce otočila jako když do ní střelí.

„Tak ne," vytušil z jejího úleku Juri. „Byl to jen návrh, Miro. Klid..." rukama naznačil, že se vzdává. „Pojď sem," pokynul jí, aby si nechala záda namazat, ale Mira už nechtěla: „Mohl bys mě prosím zavázat?" zeptala se ho. Juri nejprve vypadal, že se rozčílí, ale pak jen přitakal a udělal, co po něm chtěla.

„Kdybych ti došel pro panenku, bylo by to lepší?"

„A... ano," vykoktala. „Ale dnes už ne prosím."

„A půjdeš si ke mně lehnout nahoru?"

Na to Mira přikývla. „Ráda." Jenže ačkoli se ten večer cítila v Juriho náručí v bezpečí, slabě ji hladil a choval jako malé dítě na hustě porostlé hrudi, v noci se k ní znovu přikradly noční můry. Zase cítila kolem rukou do masa se zařezávající železo. V ústech měla kus špinavého hadru, protože ačkoli její pán někdy miloval, když hlasitě křičela, jindy měl zase vztek, potřeboval se na něčem vybít a nechtěl být vyrušován, a to něco byla ona. Cítila jak jí podvazuje ňadra provazem. Byla krátce po porodu. Stále ještě v mdlobách, s nateklým obrovským břichem zdobeným jednou rudou zhnisanou jizvou. Když jí zmáčkl prso, vyteklo z něj mléko a ona se ve vzpomínce na miminko, které už nikdy neuvidí, dala do pláče. Vyhrkl cosi, co znamenalo, aby byla ticho. Už to znala. Nesnášel slzy. Snad proto, že mu připomínaly, že ona je taky člověk, jako on. I když na to oba už začínali zapomínat. A pak jí nalil na záda vařící vodu. Dělával to tak, když plakala. Nebylo jí moc. Ale bodavá bolest spáleniny ji vždy donutila přestat se soustředit na lítost a být více v přítomnosti. Kde jí obvázal obě mlékem naditá ňadra a to ho natolik vzrušilo, že si ji musel rychle vzít, než bude pokračovat ve svém plánu. Když jí začal jedno z ňader řezat, dala se do hlasitého křiku. Viděla krev, která pod ní smývala prach kamenné podlahy. Zvedl se jí žaludek a zvracela na podlahu. Azmariňan odhodil nůž a začal tou jejich patlavou hatmatilkou nadávat. Mira nevěděla, co říká, ale začala se mu gumensky omlouvat. Jako by to něco změnilo. Snad doufala, že zachytí její omluvný tón. Bezmoc a bolest jí úplně ovládla. Pak ale jako by z dálky slyšela Juriho volání. „Miřičko. Miřičko moje," volal a všechno zlé, co cítila, zmizelo. Kolem byla tma. A taky Juriho vůně. Najednou cítila hřejivé teplo jeho objetí a vyčerpaně mu zabořila obličej do hrudi. „Jen se přitul. To je ono. Jsi v bezpečí," slyšela ho říkat. „Chceš mi říct, co se ti zdálo?" Mira vzhlédla k jeho tváři vyčnívající z ranních stínů a zakroutila hlavou. „Děkuju," řekla.

„Vždycky tu pro tebe budu," řekl a ona s úsměvem na rtech zase usnula. Ráno připravila všem snídani a pak si vyšli na kraj lesa na lesní jahody. Juri jí řekl, ať si tentokrát vezme šaty po Galině. „Protože by se ty moje mohly zašpinit nebo roztrhnout?" zeptala se.

„Přesně tak, Miřičko," přitakal. „Jahody z šatů jen tak nevypereš.

Po cestě ji držel u sebe a přidržoval jí sukni, aby neupadla. A když se uprostřed sbírání jahod dala z té chuti a přírody kolem do pláče, usedl s ní do trávy a pohupoval s ní jako s dítětem. Zavřela oči a za zvuků dětského švitoření z úst Noryho a Hedviky, zavřela oči a koutky jí vystřelily nahoru. Pak cítila, jak jí Juri slabě políbil na čelo. Překvapeně otevřela oči a on stydlivě sklopil zrak: „Promiň. Když ty jsi tak půvabná, když se takhle usmíváš."

„A chtěl bys mě líbat, i kdybych se neusmívala?" zeptala se ho Mira. Tušila, že ho ta otázka zmate. Ale ona se potřebovala ujistit.

„Kdyby ses neusmívala, tak bych se nejdřív chtěl postarat o to, aby se ti zase vrátila radost." Pak sáhl do brašny a vytáhl její skicák a tužku. „Chtěla by sis kreslit?"

A Mira přikývla: „Ale nebudu nic prodávat, přísahám."

Juri jí ho podal a přitom dodal: „Vím, že by se ve městě našel muž, který by ti to povolil. Já ne. Vím, co by řekli moji rodiče a většina mých přátel. Že naše manželství je gumenské. A oba máme své povinnosti, do kterých bychom si neměli zasahovat. Tvoje povinnost je dům, zahrada, dobytek. Moje práce. Neříkám, že by se nám občas nějaký ten peníz nehodil. Ale i když je tohle pro tebe zábava a nikoli dřina, nemůžu dovolit, abys přispívala ještě na můj díl úkolů. Nezní mi to správně a jim by to taky neznělo správně."

„A když budu mít nějaké přání? Třeba něco na sebe? Můžu se tě zeptat?" dotázala se ho. Pořád nevěděla, jestli ho nějaká její otázka nerozčílí.

„Můžeš Miro. Moje peníze jsou tvoje. Ale já jsem zkušenější než ty. Vyznám se v tom, co si můžeme dovolit, líp. Takže konečné rozhodnutí bude na mě."

Mira na to plaše přikývla. Nebyla si jistá, jestli má pokračovat. Vzala tužku a chtěla začít kreslit drobné lístky jahodníku. Juri jí ale odhrnul z čela kudrnatý pramen a zahleděl se na ni: „Chtěla by sis něco koupit, Miřičko?"

Mira kývla: „Ch... ch... chtěla bych šáteček," vyhrkla.

I když s ním nic neměla, pořád věděla, co znamená, nosit šátek od něj. Že ji jiní muži nemají oslovovat a pokukovat po ní. Že svoje srdce už dala jemu.

„Ten si ale nemůžeš koupit sama," řekl a ona se pokoušela zabrat do kreslení, aby tu hloupou chvíli nevnímala. Napadlo jí, že si zase dovolila říct příšernou blbost.

„Ale já ti ho koupím, Miřičko. Vybereš si ho sama a já ti ho pak daruji. Tak je to správné," řekl. Miře na to vypadl skicák a vrhla se mu do náručí. „Děkuju," vydechla úlevně.

„Pro tebe všechno, co si budu moct dovolit. Zasloužíš si to," odpověděl a ona měla pocit, že se musí každou chvíli probudit. Ale nestalo se tak. Skutečně měla domov.