Nechtěný dar (pt. 2)

116. Setkání s minulostí (E)

 Cestování s Gumeny bylo jako cestovat z malými dětmi, až na to, že stále nasávali rum. Chyběla jim morálka. Divil se, že s nimi azmarinská vojska tak dlouho bojovala. Tedy ovšem až do chvíle, kdy se ocitli v neprůjezdném porostu plném bažin. V tu chvíli si dovedli poradit tak, jako žádný Azmariňan. Už od pohledu poznali, kde je půda příliš rozbahněná. Taky věděli, kudy prokličkovat s povozem. Ale bohužel také bloudili, protože Stakarino, nehledě na nehostinnou krajinu, do Guménie patřilo i nepatřilo. Bylo na samém okraji. Tam, kde končily mapy, tam, kde začínala krajina nikoho. Nebo možná někoho, koho ani Azmariňané ani Gumeni ještě neznali. Když po téměř třech týdnech cesty dorazili do opuštěné vesnice, aby se tam ve skalním domku ukryli před bouří, Morozov rozhodně prohlásil, že tu vesnici zná. Domníval se, že už ji dávno míjeli. Museli někde zabloudit, protože se namísto na Sever blížili k Východu. A Elias v tu chvíli rozčíleně popadl klacek a zatímco ostatní uvnitř stihli rozdělat oheň a zahřát se, on s ním v dešti bušil o kmen stromu, dokud ho nechytila křeč. Byli stále příliš daleko a cestovali přímo mušími kroky.

Kieran mu nakonec musel větev z ruky vzít a odtáhnout ho k ostatním. „Lie nepomůžeš, když se nastydneš," argumentoval a Elias mu musel dát za pravdu. Nechal si dát čaj a přehodit přes sebe deku.

„Utíká to pomalu," prohodil k němu Anton. „A tobě se to musí zdát ještě pomalejší. Ale nemusíš to držet v sobě, kluku. Jestli si potřebuješ ulevit, tak třeba křič. Nebo rozmlať, co tě napadne. My všichni to pochopíme."

„Mám dojem, že i kdybych si vykřičel plíce, tak stále budu cítit obrovskou bezmoc," odvětil mu. Očima zavadil o Garazova, který se snažil cosi škrábat na kousek papíru a přitom si šeptal s Kieranem.

„Co dělá?" zeptal se Antona.

„Píše dopis svojí ženě."

„Mira neumí číst," ušklíbl se Elias.

„Garazov říkal, že jí to Dahlia naučí, až se vrátí."

„Taky bych napsal Lie dopis, ale mám dojem, že bych si nedovedl uspořádat myšlenky," řekl Elias. „Já... Doufám, že je už dost silná, aby to tam zvládla beze mě. Ale bojím se, že bude mít zase záchvat."

„Jestli to dobře chápu, kluku, tak tyhle věci se jí nedějí zbytečně. Ochraňují ji. Jestli bude mít záchvat, tak je aspoň nerozčílí. Ať jí tam bude chtít ublížit kdokoli."

„Bude poddajná," přikývl Elias a musel se prudce nadechnout při představě, co to pro ni znamená. Nechtěl, aby zase zažívala tu bezmoc a strach. Ale věděl, že bude. Protože i on to cítil. V něm bublal vztek, jí ty pocity musely paralyzovat.

Z Jeskyně už vyjížděl s pouty v rukou. Schoval se pod plachtu a byl připravený si je nasadit, kdyby kolem slyšel moc cizích gumenských hlasů. Kieran mu s tím měl pomoci. Ale k jeho údivu zaslechl po pár dnech, kdy kolem karavany procházeli jen malé skupinky Gumenů, které se jim raději vyhýbaly obloukem, azmarinštinu. Byl zmatený, nicméně pak zaslechl Antona rozmlouvat gumensky.

„Klidně nás prohledejte. Ničím se netajíme. Vezeme jednoho zajatce. Jinak nic. Převáželi jsme ryby ze Severopolu do Belegrutu. Už jsme je vyložili a teď se vracíme."

„Ale nemluvíte jako seveřané."

„Protože nejsme. Část jižané, část se k nám přidala po cestě. Já jsem z Ramestalu. Anton Dimitrov. Řekl bych, že to tu vedu, ale nechci se hádat tady s Morozovem."

„A ten Azmariňan?"

„Kdo ví. Našli jsme ho už svázanýho. Asi se mu povedlo někomu utýct. Zavezeme ho do dolů. A Vaši Azmariňani?"

„Vyslal nás nimi velitel. Zbytek jsme pobili. Tihle se vzdali."

„Zbabělci. Jako každej Azmariňan," slyšel na to odpovídat Antona. Muž se mu představil jako Mikhajl Černinko a dál už jejich rozmluvu neslyšel, protože cizinci začali prohledávat povozy. Elias okamžitě nasadil pouta, Kieran je zamkl a seskočil z vozu. Vytáhli Eliase ven a ten si je mohl konečně prohlédnout. Dva nepraví Gumeni, čtyři obyčejní, nevýrazní. Všichni se zbraněmi, které asi zrovna našli. Jeden z nich dokonce ukořistil azmarinské železné chrániče na ruce, krunýř a meč. A vedle nich zbytí a vyhladovělí Azmariňani. Ani Elias nevypadal moc dobře. Od té doby, co mu unesli Dahliu, zhubl a zarostla mu tvář. Ale žádné krvavé rány na sobě na rozdíl od nich neměl. Taky cestoval v gumenském oblečení.

„Co ty hadry?" slyšel Černinka se ptát.

„Ty jeho byly lepší. V Belegrutu jsme je prodali," zalhal Anton.

„Mohli bychom se přidat k Vám, co říkáte," navrhl Černinko. „Je Vás dost. Cestujeme stejným směrem..."

Elias se zahleděl na Antona, který si očividně nebyl jistý, jak z té šlamastyky vybruslit. Pak ale pokrčil rameny: „Proč ne. V dnešní době je bezpečnější cestovat po hromadě."

Vzápětí tak Elias skončil přivázaný vedle těch násilníků, zatímco se ostatní občerstvovali u ohně.

Neměl v plánu se s nimi vybavovat, jeden z nich mu však připadal povědomý, a on sám se k němu hlásil. „Vy jste Delgado," vyhrkl, až ho Elias musel okřiknout, aby se ztišil. „Nestojím o to, aby to ty zvířata věděla," odvětil. Nelhal. Kdyby se to o něm dozvěděli ti cizinci, napadlo by je, že není jen tak nějaký Azmariňan. A to pro něj nemohlo věstit nic dobrého.

„Známe se?"

Muž přikývl: „Velil jste mi. Před třemi lety u Obrových pařátů."

„Já?"

„Ano. Vy jste pak odjel zpátky do Lightmondu. Já tam zůstal pod velením kapitána Ramsayho."

„Jistě..." odvětil Elias. Ale po pravdě si na něj tak detailně nepamatoval.

„Tak jak utečeme?" zeptal se ho muž, načež po něm Elias překvapeně opakoval: „Utečeme?" Pak ale rychle dodal: „Už něco vymyslím."

Aniž by chtěl, ti dva se mu začali svěřovat s tím, že mají doma ženy a děti. A strašně je pak mrzelo, když řekl, že jeho žena Mary zemřela. Elias se v té chvíli však přistihl, jak plánuje jejich smrt. Museli se jich po cestě nějak zbavit. A Elias tu myšlenku nenáviděl.

V noci pro něj přišli Anton s Kieranem. Odvázali ho od stromu, vzali ho na oko si ulevit. Sotva však sešli z kopce k říčce, vytáhli zbytky jídla a nakrmili ho.

„Však my už něco vymyslíme, kluku," uklidňoval ho Anton.

„Chcete je zabít?" zeptal se Elias.

Anton pokrčil rameny: „Je to možnost. Ale máme spoustu času vymyslet náhradní plán." Pak ho poplácal po rameni: „A co ty, kluku. Jak se cítíš. Všechno v pohodě?"

Elias přikývl: „O mě si nedělejte starosti."

„Vím, že to zvládneš. Jen se nám na tebe nekouká dobře s těmi vyvrheli."

„Mají ženy a děti," vyhrkl Elias. „Jsou jako já. Jeden pode mnou dokonce sloužil."

„Tak je nech utéct," napadlo najednou Kierana.

„Cože?" vyhrkl Elias.

„Jestli utečou, ti lapkové je pojedou hledat."

„A jak to mám asi udělat?"

„Ty nijak," vysvětlil Kieran. „Odemknu jim pouta."

„A co když to uvidí někdo od nich."

„Neuvidí. Opijeme je tak, že se nezvednou. A ráno to bude jejich chyba, že na ně nedávali pozor."