Nechtěný dar (pt. 2)

128. Snažila jsem se ti to říct (P)

 Po týdnu na cestě ze Severopolu měl dojem, že do Stakarina ani nedojde. Zbaví se ho někde po cestě jako nepotřebné krysy. Už ho využili. Měli, co chtěli. Jeho sestru měl pro sebe ten Azmariňan. Paskal byl zvyklý vidět Azmariňany jen na dva způsoby. Z mečem v ruce podřezávající jeho lidi nebo mrtvé. Děsilo ho vidět Liu s tím chladně působícím stvořením. Ale zároveň věděl, že kdyby zůstala, nejspíš by teď viděl mrtvou ji.

Jiskra naděje mu vysvitla až po té matoucí scéně u vody. Zatímco se obával, že ho hodí svázaného do moře a odjedou, přišel za ním jeden z těch starců a mladík, který vypadal téměř skoro ještě jako děcko, a hodili ho na svůj povoz. „Teď pojedeš s náma," řekl mu ten starý muž. Paskal se nechal dovést k vozu, ale když k němu ten chlapec, kterému říkali Kieran, vyskočil, nedalo mu se nezeptat: „Jedeme s ostatními do Stakarina?"

„A kam jinam bychom jeli?" zeptal se ho chlapec nechápavě, a pak mu došlo, kam tím míří. „Lia chce, abychom tě dostali do Stakarina. Vidím to na ní."

„Znáš mou sestru dobře?" zeptal se Paskal.

Kieran na to přikývl: „Elias a Lia jsou moje rodina."

„Rodina?" nechápal Paskal. Napadlo ho, že je možná míšenec a nějakým podivným způsobem spřízněný s tím Azmariňanem. Jako on byl Dahliin polorodý bratr.

„Zažili jsme si toho spolu tolik, že je pro mě to pouto, co sdílíme, možná silnější než vlastní krev."

„A ty to podporuješ? Tu zvrácenost?"
„Tak s tímhle bacha," zarazil ho Kieran, ale nezdál se být podrážděný. Stále se pro sebe usmíval či ušklíbal. U něj to bylo těžké rozlišit. „Jedeš do Stakarina, tam budeš na smíšené rodiny narážet často. A jestli se s tím nedovedeš srovnat, tak..." než to stihl doříct, otočil se k nim z kozlíku Anton Dimitrov. „...tak tě tady budeme muset opravdu nechat. Protože ve Stakarinu nemáš, co pohledávat."

Na Paskala ta slova působila dost tvrdě. Přela se s veškerým jeho přesvědčením. Byl ještě daleko od toho, aby si mohl říct, že do Stakarina dojet chce nebo naopak nechce. Nechtěl opustit svou sestru, ale zároveň se musel zamyslet, co je dobré pro něj. „Chápu," řekl jen a následující hodiny uvažoval, jestli je schopný přijmout, že někdo podporuje takovou zvrhlost jako prolínání odlišných ras.

Když znovu zastavili, cítil na sobě v polospánku čísi pohled. Doufal, že je to Martin. Ten jediný k němu byl od odchodu ze Severopolu skutečně laskavý. Tak laskavý, že se postavil Kirovovi s Morozovem, aby ho nechali chvíli odpočinout. Ale byl to jen pěkný sen. Ta tvář nad ním patřila tomu příšernému Azmariňanovi. Paskal se od něj hned s hrůzou začal odtahovat, když si všiml, že se na něj společně s ním dívá i Dimitrov.

„Vezmeme tě za Dahliou," řekl mu Dimitrov. „Jestli chceš a jenom na chvilku. Ale běda ti, jestli se na ni jen špatně podíváš.

Paskal okamžitě tiše kývl a zatímco se Azmariňan vzdálil, Dimitrov mu dal trochu najíst. Pak ho zavedl do vozu, kde již Azmariňan podepíral jeho do peřiny zabalenou sestru. Pod plachtou to působilo útulně. Jako v opravdové ložnici. Žádné seno, ale matrace zřejmě plněné husím peřím. A v jednom rohu místnosti spousta věcí zabalených do prostěradel. Lia měla na hlavě vzorovaný šátek. Rozbitá tvář se jí pomalu hojila. Fialové modřiny přecházely v zelenou barvu.

„Lia tě chtěla vidět," objasnil mu Azmariňan a jemu se trochu ulevilo, že tu není na přání té bestie.

„Opravdu?" zeptal se Paskal a dívka pouze mrkla.

„Mrká, když souhlasí," popsal mu Azmariňan. „Má napuchlé hrdlo."

Paskal si všiml, jak se Lia otáčí za hlasem svého muže vzhůru. Doslova na něm visela očima.