Nechtěný dar (pt. 2)

185. Jestli znovu potratíš (J)

 Mlčela dlouho. V noci ji k sobě přivinul a otíral jí kapesníkem z tváří slzy. Dětem povídal pohádku, ale nikdo tentokrát neměl zvídavé otázky. Nikdo se nesmál. A ani on si nevymýšlel příliš rozverný příběh. Za tu dávno mrtvou holčičku truchlili všichni. I když především Juri si asi dovedl představit, jaká rána to pro Miru je. To, že se její dcerka ani nenarodila zdravá. To, že byl její život zatracený už při narození. Nehledě na tom, že s dcerou po jejím narozením nestrávila žádný čas, byla to matka, která přišla o dítě. Juri si vždycky přál velkou rodinu a přál si ji s ní. A bylo kruté, že nejen, že nebudou mít společné děti, ale ani sem nepřivedou to děťátko, které si Mira tak moc přála mít zase u sebe.

Přes noc na chvíli usnul, ale měl dojem, že Mira oči nezamhouřila. Ráno ji našel ležet s tím stejným mlžným pohledem jako včera. Pohladil ji po tváři a ona s sebou vylekaně cukla. „Udělám nám snídani," oznámil jí. „O domácnost se dnes postará Hedvika."

Mira k němu vzhlédla a vážně odvětila: „Já to udělám."

„Jsi si jistá?" zeptal se, ale ona namísto odpovědi vstala a šla se obléct. Připravila mu snídani, ale pro sebe neudělala nic.

„Ty nebudeš jíst?" zeptal se jí Juri.

Mira neodpověděla.

„Nejedla jsi ani včera večeři."

„Nemám hlad."

„To ti nevěřím," řekl, ale nechtěl k ní být příkrý. Trpěla. Pod očima měla velké nachové kruhy.

„Tak dobře. Nechceš aspoň dnes něco přinést z trhu?"

„Nechci," odpověděla. „Nic nepotřebuji."

Dál už nevěděl, co by řekl, a tak se vydal do práce. Ale přeci jen jí něco koupil. Pohřební věnec z chvojí. Vytáhl jej doma v kuchyni na stůl a zahlásil: „Ten je pro ni. Dáme ho na hrobeček našeho maličkého. Můžeš tam chodit truchlit i pro ni.

Mira po něm jen sáhla a rozběhla se do zahrady. Seděla hodinu venku a Juri pro ni musel dojít, aby šla spát. Ráno však měla zase otevřené oči.

„Necháš Hedviku, aby se postarala," řekl jí, ale ona na to odpověděla: „To nemusí."

„Ale ano. Jsem tvůj manžel. Měla bys poslechnout moje přání."

Mira se na něj zahleděla. Všiml si, že se otřásla, pak ale klidně řekla: „Jestli nebudu pracovat, zblázním se."

„Tak si kresli," řekl jí. „Nechci, aby sis ublížila. Nespíš. Nejíš... Miro, tvoje holčička je mrtvá, ale ty žiješ. Chápu, že to bolí. Když zemřela Galina, myslel jsem si, že můj život taky skončil."

Všiml si, že teď už Mira zase začíná plakat a sesunula se zpátky na postel. V tu chvíli ji objal. „Rozumím, že truchlíš. A že je pro tebe těžké se soustředit na běžné věci. Že nedovedeš jíst ani spát. Ale jsem tvůj manžel. A je mojí povinností se o tebe postarat, když to ty sama nezvládneš. Dohlédnout na tebe, aby ses najedla. A nechat tě odpočívat, abys nabrala aspoň trochu síly, když nemůžeš usnout." Chvíli přemýšlel a jen ji svíral, než řekl: „Pár dnů do práce nepůjdu. Zajdu jim to jen říct. Pak se spolu nasnídáme a půjdeme si zase lehnout."

„Ale co peníze? Nemůžeš se mnou přeci celý den prospat? K čemu ti to bude dobré?" podivila se Mira.

„K tomu, že nepřijdu o svou ženu," odpověděl jí a přesně tak učinil. Nenutil jí sníst moc. Jen krajíček chleba, který do sebe soukala dobrou půlhodinu. Pak ji vzal k sobě do postele a Hedvice řekl, ať dělá jen nezbytné úkoly v domácnosti. Dívka se postarala o zvířata a uvařila oběd, zatímco Juri trávil čas s Mirou. Hladil ji a tiskl k sobě. Chtěl, aby se jí aspoň trochu ulevilo. A Mira skutečně chvíli před polednem usnula. Juri ji nechal spát až do večera, kdy ji chtěl probudit k jídlu, ale nakonec si to rozmyslel. Mira se vzbudila až následujícího rána.