Nechtěný dar (pt. 2)

155. Musím za ním (P)

 Dovnitř se vrátil udýchaný, zmatený, snad i trochu šťastný, ale to nebyl ochotný sám sobě přiznat. Hlavně se vrátil vyděšený. Utekl ze stodoly jako by mu za patami hořelo. Běžel, dokud se neocitl v pokoji u Lii. Elias jí zrovna pomáhal se najít. Ruku měla ještě stále necitlivou z toho, jak ji dlouho nepoužívala, ale zaslechl, že se rameno dobře hojí. Lia si ho všimla jako první. Ani si nedával pozor na to, jestli mu nezůstalo na oblečení seno.

„Stalo se něco?" vyhrkla a on se nejprve zahleděl na Eliase, který se na něj rovněž otočil.

„Můžu Vás nechat o samotě, jestli chceš?" zeptal se k Paskalově úlevě své ženy a Lia slabě přikývla. „Nechoď daleko, prosím," řekla, a když se vzdálil, pokynula Paskalovi, aby si sedl k ní. Ten se sice usadil, ale stále ho znervózňovaly otevřené dveře.

„Mám... mám strach, že jsem Martinovi ublížil," vyhrkl rozpačitě. Nevěděl, jestli ho sestra pochopí, ale doufal v to.

Lia ho však chytila za ruku: „Kde je?" zašeptala k němu. „Nevím, nechal jsem ho v seníku. Utekl jsem odtamtud. Bylo to na mě... moc. Já se bojím, že... že jsem taky takový."

„Já vím," špitla k němu a stiskla jeho dlaň pevněji. „Ale on musí být stejně zmatený jako ty."

„Ale já ho nesvedl," bránil se.

Lia přikývla: „Ale jestli se do tebe zamiloval, po tom, co Daniel..."

Paskal nechápal, co tím myslí. O žádném Danielovi nikdy nic neslyšel: „Daniel?" zopakoval po ní nejistě.

„Martin ti o něm nic neřekl?"

Paskal zakroutil hlavou. „To je nějaký Azmariňan? Ublížil mu nějak?" Paskalovi vřela v žilách krev. V tu chvíli se v něm mísily všechny pocity jako nějaký jedovatý driák. Vybublávaly na povrch, cákaly jako rozbouřená řeka.

„Daniel byl náš přítel. Zemřel. Je tomu rok. S Martinem utekli z Kingsfordu společně. A Daniela pak zabila skupina Gumenů. Unesli i Eliase, ale toho se nám podařilo zachránit. A ti zločinci skončili na šibenici."

Zbytek slov už slyšel jen slabě jako ozvěnu. „Musím za ním," došlo mu, načež vstal, ale Lia ho zastavila: „Nemůžeš ven jen tak sám. Už je tma."

„Kdyby si jen uvědomovala, kolikrát Paskal ven sám šel. Každý večer, když už ona spala, se toulal po hospodách. A teď se najednou zajímala. A bála se o něj. Ale Paskal byl za to rád. Lia ani nemohla tušit, jaké teplo se v něm její starostlivostí rozlilo. Dokonce téměř na pár sekund přehlušilo starost o Martina. Protože kdyby ji nikdy nepotkal u brány v Severopolu, nepocítil by tu spoustu pocitů, za které se před bohy styděl, ale které ho zároveň tak moc táhli k Martinovi. A teď už si byl jistý, že ty dobré pocity převažují. Protože se od té cesty ze Severopolu do Stakarina necítil sám jen v přítomnosti své sestry nebo právě Martina.

„Neboj se o mě. Jen se rozhlédnu, jestli už neodešel a vrátím se. Slibuji." Vyběhl zpět do deště a do stodoly. V šeru Martina nezahlédl. Chtěl se vydat do města, ale pamatoval si slib, který dal sestře. Už se vracel do domu, když u boční strany stodoly zahlédl na zemi kohosi sedět. Bylo mu jasné, že je to Martin.

„Neodešel jsi," ušlo mu ze rtů nevěřícně.

Martin mlčel, jen k němu vzhlédl, když se vedle něj Paskal potichu usadil. „Neublížil jsem ti moc?" zeptal se, když si všiml, že má v očích slzy. Ve stodole se zpočátku ostýchal, ale v návalu chtíče začal být prudký a hrubý. Jen sténal a znovu a znovu si bral něco, co se mu příchodem do stodoly nabídlo.

Martin zakroutil hlavou.

„Nebo jde o Daniela?" pustil se na tenký led.

Martin slabě přikývl: „Řekl ti o něm Elias?"

„Ne, sestra. Říkala, že jsi o něj přišel před rokem."

„A řekla ti taky, že to byl Azmariňan?"

Paskal přikývl: „A ty jsi ho stejně miloval... To on tě naučil být... takový?"

„Ne," odpověděl Martin. „Ani jeden z nás si to nechtěl přiznat."

„Ale stalo se. A pak jsi o něj přišel."

Martin přikývl: „Nemyslel jsem si, že budu žít bez něj. Nevadilo nám se skrývat. Skrývali jsme se už v Azmarinských vrších... A teď..."

„Nemusíš se kvůli mně cítit provinile," zarazil ho Paskal. „Pojďme z toho prosím nedělat nic velkého, jestli je ti z toho úzko. Ale já o tebe přijít nechci."

Martin k němu zmateně vzhlédl a pak vychrlil: „Ukážu ti, kde bydlím... Teda, jestli chceš. Je to kousek. Třetí dům tímhle směrem," ukázal a dodal: „Až nahoře v podkroví. Je to jen takový malý pokojíček. Stačí hodit kamínek do okna. Z boku je žebřík. Chtěl... chtěl by ses někdy zastavit."

Paskal netušil, jak se má k druhému muži v takové situaci zachovat, ale rozhodl se prostě poslechnout srdce a přikývl: „Přijdu rád." Sklonil se k němu a slabě ho políbil na tvář. „Měl bys jít domů. Jsi celý promočený. Kdyby vevnitř nebylo tolik lidí..." Pak zaslechl od domu přicházet kroky. „Paskale?" vyslovil ženský hlas jeho jméno. Paskal se chtěl rychle schovat, ale zároveň věděl, že jestli ho šla Iryna hledat, tak nejspíš ví, za kým šel. Jeho myšlenky mu následně také potvrdila: „Tady jste. Lia si už dělá starosti," pak se zahleděla na zmoklého Martina. „No božínku, ty vypadáš. Pojď radši taky rychle dovnitř, ať se nenastydneš."

„To nejde. Váš muž..." hájil se Martin.

„Můj muž už šel spát. A ty přespíš v kuchyni. Dám ti pár dek a něco k snědku. Doma máš určitě jen zlámanou grešli. A když ti ráno bude dobře, tak půjdeš domů. Paskale, pomoz mu dovnitř. Vždyť se celý třese."

Paskal na to vytáhl Martina na nohy a vedl ho dovnitř. Až, když mu společně s Irynou pomáhali svléknout vodou nasáklé hadry, si všiml, kolik má na sobě Martin jizev. Mohlo mu být tak dvacet, ne víc než dvacet tři. Teprve nedávno vyrostl z chlapeckých kalhot. Martin si všiml, jak ho Paskal pozoruje, a nejspíš i pochopil, kam míří jeho myšlenky. „Daniel v táboře nevelel. Neudílel rozkazy."

„A Elias?" dotázal se ho zpříma. Dveře do ložnice byly touhle dobou zavřené.

„Nebýt Eliase, tak je Auri dávno po smrti. Lia má nejspíš štěstí, že on vrchním dozorcem skutečně byl. Kdyby se k němu nedostala, zemřeli by s Aurim brzy oba," dořekl a nechal si od Paskala natáhnout Eliasovu košili.