Nechtěný dar (pt. 2)

175. Chuť do života (D)

 Těšilo ji, když Juri skutečně přivedl Miru, aby ji učila. Miře nešlo snadno si zapamatovat, které písmenko jak zní, ale zato se do učení vrhla s vervou. Až takovou, že Liu to první poledne dočista utahala. Když se loučily, a Mira se jí nejistě ptala, jak jí to jde, Lia řekla, že moc dobře. „Číst se nenaučíš za den. Ale když budeš pilná, určitě ti to půjde." Taky po ní chtěla něco na procvičování, ale na to Lia nepřistoupila. Nedovolila by si dát Miře s sebou cokoli, co by mohlo odvést její pozornost od práce v domácnosti. Večer usínala dočista vyčerpaná, ale pěkně vyčerpaná. V Eliasově náručí se nemohla přestat usmívat. Slyšela své dva chlapce, jak si mezi sebou povídají. I mezi Eliasem a Aurim probíhala nepřetržitá výuka. Auri se učil azmarinsky, Elias se učil číst gumensky a Lia do téhle jejich záliby nezasahovala. Byla šťastná, že mají společný zájem.

Sama se teď věnovala více svým dcerám. Tak, jak si představovala, že se jim bude věnovat, než se jim i ve Stakarinu začala lepit smůla na paty. Učila je vyslovovat nová slovíčka, mazlila je a krmila ovocem. A ony jako by se na ni taky víc napojily. Vyžadovaly ji víc, než dřív. Dřív bez ní plakaly nebo chtěly pozornost. Číkoli. Teď, jako by vytušily, že ona je moc potřebuje, potřebovaly konečně ji. Svou mámu. Taky jim hodně vyprávěla a četla. Jen tak, aby si zase zvykly na její hlas. Ovšem i tak nesměla v příbězích udělat chybu. Měla totiž za posluchače i Paskala, který se sice ještě stále zotavoval, ale už jí dovedl vysvětlovat, jaké jsou rozdíly mezi pohádkami, které znala z dětství ona, a jejich podle něj správnými verzemi, které jemu vyprávěla matka.

„Strýček si myslí, že ví všechno nejlíp," neudržela se, když jí už po několikáté opravil, ušklíbla se a stiskla Seliin nosík. Líbilo se jí, jak se dívka vždycky zasmála. Viděla v ní v tu chvíli vlastní grimasy.

„Strýček?" vyhrkl s podivem Paskal.

„Ano, strýček Paskal..." opakovala žertovně. Až když k němu vzhlédla, všimla si, jak se mračí.

„Paskale..." zvážněla. „Přeci by ses nezlobil, když řeknu, že jsi strýc mých dětí."

Paskal zakroutil hlavou: „Nezlobím se. Zvyknu si," natáhl ruku k Iri, ale pak ji zase stáhl. Přesto se pousmál: „Strýček Paskal. Nezní to špatně."

I Elias si všiml, že je šťastnější, a po další lekci s Mirou, jí zavedl do jedné místnosti, kam plánovali skladovat nářadí. „Kdyby se sem dalo pár židlí a snad do budoucna krb, mohla by to být malá učebna. Tak pro pět žáků."

Lia na něj nechápavě hleděla, a tak dodal: „Vidím, jak tě baví učit Miru. A jak tě bavilo učit Stasi. Takhle by ses tomu mohla věnovat víc..."

„Je od tebe hezké, že na mě tak myslíš, ale..." spustila v obavách.

„Jestli jde o velikost, tak to nemusí být tahle místnost. Postavíme samostatný přístřešek. Možná něco většího..."

„Já jsem žena, Eliasi," vyhrkla trochu příkřeji, než chtěla.

„Nedošlo mi něco?" nechápal Elias. „Něco s tvojí kulturou? Já se ptal Antona a ten říkal, že je to dobrý nápad..."

„Opravdu?" Liu to překvapilo.

Elias přikývl.

„Určitě chce být ke mně jen milý. Ale ode mě by se nikdo učit nechtěl. Nejsem tak chytrá. A jen bych tím rozčílila místní."

„Mě jsi naučila gumensky a šlo ti to moc dobře. Proč by místní měli mít problém s tím, že děláš, v čem jsi dobrá a co tě baví?"

„Protože jsem Gumenka," odpověděla. „A... a mám strach, Eliasi. Nechci na sebe upozorňovat. Chci prostě jenom žít. I to pro mě teď znamená mnoho," vykročila směrem k domovu a usedla k večeři. Jedli v tichosti. Lia potřebovala přemýšlet. Byla rozzlobená, že Elias nevidí stejné překážky jako ona. Ba co hůř, ani Anton už nejspíš nebyl zcela při smyslech. Napětí jí přešlo až ve chvíli, kdy se k ní Elias v noční košili obezřetně vkrádal pod peřinu. Ulehl na samý okraj postele a Lia se k němu potichu přisunula a zezadu ho objala. „Omlouvám se a děkuju ti, že na mě tak myslíš, broučku," zašeptala a políbila ho na záda. Elias se v tu chvíli otočil a objal ji. „Ne. Ty mi promiň. Mělo mi dojít, že jsi stále vystrašená. Já se jen nechal unést hloupým nápadem."