Nechtěný dar (pt. 2)

165. Konverzace v azmarinštině (E)

 Předpokládal, že bude chtít Lia i v novém domově odpočívat. Dokonce jí na improvizovanou terasu u domu přenesl kanape, aby se mohla natáhnout venku, zatímco on bude s ostatními konečně pracovat. Jenže to by sem za nimi nemohly chodit i další ženy povolaných pracovních sil z řad přátel. Když ji neustále nějak nezaměstnávala Emery, byla to Kaťa, když ne Kaťa, byla to Mira. A s nimi hovory o dětech, o šatech, ale i o zahradničení. Především Miru zajímalo, co si vysází na zahrádku. A pak se divila, že nad tím Lia nepřemýšlela. Pročpak taky. Dimitrovi chtěli co nejvíc pozemku využít na pastvu pro zvěř. Ale když Lia slyšela o tom, že Mira vysázela vlastní špenát, okurky nebo třeba měsíček, taktéž se nadchla. „Eliasi!" zavolala na něj zrovna, když Garazovi podával prkna, která se měla přibýt a střechu hospodářského stavení.

„Ano, lásko?" zavolal v odpověď a chtěl dodat, že teď se to moc nehodí, ale viděl, že je šťastná, a byl ochotný za riskovat i úraz. „Můžeme sem zasadit jabloň? A taky třešeň?"

„Ty už myslíš takhle ve velkém?" zasmál se nad tím a Anton, který je zjevně poslouchal, se do toho vložil a odpověděl jí: „Jestli ti nevadí, že to ani nestihne vyrůst, než to zdevastují kozy nebo krávy."

„Tak tam dáme ohrádku!" zvolala rozhodně.

„Tak to si od toho stavění jen tak neoddychneš," pošťouchl Eliase Garazov.

„Jako bys nevěděl, kdo jí k tomu nápadu přivedl," prohodil zase Elias a zadíval se na Miru. Působila dnes tak nějak jinak. Víc sebevědomě. Stále Lie něco brebentila.

„To víš. My pěstujeme všechno. A všechno dvakrát. Protože běda, jak bych Hedviku zanedbal," pokrčil rameny Garazov.

„Já tu zasadím, co bude Lia chtít," zasnil se Elias. „Je jedno, jestli to bude dávat smysl. Květiny, co milují stín, na slunce. Ty, co mají rády slunce, do stínu. Jestli to ožere koza nebo kráva... Je mi to fuk. Hlavně, když jí to zaměstná mysl, aby se už nevracela to toho pekla v Severopolu," všiml si, jak se jí z konverzace klíží oči. A taky si povšiml Emery, blíží se od deky s vyskládanými dětmi všech přátel k Lie. „Dáme si pauzu," zavolal ke Garazovi, čekajícímu na střeše na další prkno a rozběhl se k ní. „Nechoď za ní," zarazil Emery. „Potřebuje si odpočinout." Očekával od ní nějakou peprnou poznámku, ale ona jen kývla. „Postarám se o holky. Vezmi ji dovnitř."

Elias dorazil k Lie zrovna ve chvíli, kdy jí začala klesat hlava a podepřel ji. „Pojď, miláčku. Půjdeš se natáhnout dovnitř," až na cestě do skrovně vybavené ložnice k ní prohodil: „Všichni jsou k nám moc milí, ale ty potřebuješ taky klid. Hlavně tvoje srdce, lásko."

„Teď jsem klidná," řekla mu. „Protože je tu kolem nás tolik přátel. Ale mám strach. Jaké to bude, až tu budeme sami."

„Jaké by to bylo? Bude to pořád stejné. Tvůj otec neví, že jsi zase tu. A ta zatracená mapa je pryč se Stefanem."
„A co když se mu dostane do rukou další? Nebo někomu dalšímu, kdo bude chtít zničit město?"
„Pak budeme bojovat. Nemáme na výběr, Lio. Můžeme se buď snažit být tak šťastní, jak dovedeme nebo se tomu poddat."
„Já chci být šťastná... S tebou a s dětmi."

„Tak buď. Teď a tady, Lio. Zkus dnešek. A pak zase zítřek. Dál už přemýšlet nemusíš."

„Tak dobře," zamumlala se zavřenýma očima. „Zkusím být dnes šťastná. Ale obávám se, že bez těch jabloní se neobejdu," rozesmála Eliase svým posledním dětsky upřímným přiznáním.

„Tak koupíme jabloně," poznamenal si do hlavy a uložil Liu do postele.

Večer každému vyplatil z peněz za šperky od Verity odměnu. A taky jim jako už poněkolikáté zopakoval, odkud ty peníze jsou. Chtěl si být jistý, že jim to nevadí. Anton mu vyprávěl, že právě kvůli původu těch peněz jim odmítli vypomoct jeho staří braši, především Morozov. Jen Savchuk byl ochotný někdy přijít vypomoct. Ale bezplatně. A také přišel. Ukázal se hned následujícího dne. Ale Eliasovu pozornost si mnohem více získala pro sebe jiná osoba, která se kolem poledne objevila za vraty. Už, když jí pouštěl do zahrady, všiml si, jak je i ostatní sledují. Byla to Ava. V prostém oblečení s vlasy zapletenými do praktického copu. Tak poznal, že sem skutečně přišla pomoct.

„Jak jsi věděla, kde mě hledat?" zeptal se jí.

„Nebylo to těžké. Zeptala jsem se na trhu pana Dimitrova."

Elias zamračeně pohlédl na Antona. Čekal by, že jí to prozradí Paskal, aby se mu pomstil. Ale tohle ne. „Jsme snad pořád přátelé?"

„Jsme," přitakal Elias. „Jsi moc milá, že jsi přišla vypomoct."

„Jen mi řekni, co mám dělat."

„Možná bys mohla v kuchyni vyrovnat nádobí, jestli ti to nevadí. Něco už udělala Kaťa," ukázal k tmavovlasé ženě, která si ji rovněž nepřátelsky přeměřovala. „Ale neumí Azmarinsky."

„To nevadí. Nějak to zkusím. To my jsme tu v menšině, Eliasi. Měli bychom se snažit zapadnout," řekla spíš sobě než jemu a odhodlaným nádechem k ní vyrazila.

Elias se v tu chvíli otočil na Liu. Dívala se jinak než ostatní. Bojácně a zachumlala se do deky, jako by se chtěla schovat. Přešel k ní a usadil na na kousek kanape. „Přišla vypomoct, Lio. Jako kamarádka."

Lia na to přikývla: „Budeš tu se mnou chvíli?" Elias přikývl a vzal ji do náručí. „Nikoho tu pořádně nemá, víš," cítil potřebu se ospravedlnit.

„Já vím. Nic ti nevyčítám," řekla a pak dodala: „Pod tou parukou už je mi moc horko. Mohl bys mě vzít do ložnice?"

Elias přikývl a pak ji nesl kolem Avy s Kaťou nahoru, zatímco Ava na něj azmarinsky zavolala: „Je všechno v pořádku, Eliasi?"

„Jo, všechno je v pořádku," odpověděl jí a všiml si, jak Kaťa zbledla. Došlo mu, že azmarinština tu znovu není vítaným jazykem. Ne mezi dvěma Azmariňany. Ale zároveň by si ve svém jazyce znovu rád promluvil s člověkem, který jej dokonale ovládal. Ne s Emery, se kterou toho neměli moc společného. S Avou, se kterou by jistě dovedl pohovořit o oblíbených místech v Lightmondu, o dětství, o skutečných zahradách. Těch azmarinských. Upravených a plných dovezených exotických květů z jihu. Sklenících a květomluvě. Sundal Lie paruku a osušil jí hlavu. Pak si k ní lehl a zatímco klidně oddychovala, představoval si, jaké by to bylo, mít pár hodin na takovou konverzaci.