Nechtěný dar (pt. 2)

90. Já už nechci kreslit (M)

 Když ji Iryna přivedla k domu Ijevových, ještě před prahem omdlela. Její bolest se však nedala srovnávat s její lítostí. Z toho, že jí Juri vyčetl, že s ním neuléhá. Také z toho, že nebyl pyšný na její talent. Naopak začala přemýšlet, jestli jí všichni okolo jen nelhali, že nějaký má, aby se cítila lépe. A teď se dozvěděla pravdu, že všechny její kresby byly ošklivé čmáranice. Ze všeho nejvíc jí však bylo líto, že přišla o děťátko. Věděla, že se to může stát. Dokonce měla ten den předtuchu pramenící z toho, jak jí celý den bolelo břicho. Ale k myšlence, že bude máma, se hned, jak jí to Iryna sdělila, upnula. Nedovedla se proti ní bránit. I když si tím Iryna nebyla jistá, dokud Mira nepotratila.

Iljevovi na ni byli moc milí. Lyna, která patřila stejně jako Mira k tišším lidem, si s ní každý den párkrát přišla popovídat a obstarat ji. Dala jí svojí košili, vyprávěla jí o svém muži a o jeho práci. Kromě práce ve škole se věnoval překladu gumenských knih do azmarinštiny a azmarinských do gumenštiny. Byl samouk. Neznal příliš moc azmarinských slov na to, aby v tom jazyce dovedl komunikovat. Ale používal slovník a pak texty nosil svému příteli Eliasi Delgadovi, aby je překontroloval. Říkal, že chce nalézt porozumění mezi oběma národy. Když o tom Lyna mluvila, působila okouzleně.

„Já číst neumím," svěřila se jí Mira.

„Já také moc neuměla, když jsme se poznali. Ale když je člověk stále obklopený knihami, připadá si pak tak nějak spořádaněji. Řekla bych, že čtení se stalo mým únikem. Když se necítím dobře, vezmu si knihu a čtu si."

„Já ráda kreslím," přiznala se jí Mira. „Ale nejsem v tom dobrá."

„Lia říkala něco jiného," odvětila Lyna.

„Opravdu?" vyhrkla udiveně Mira a Lyna na to přikývla. „Má tě moc ráda. Když spolu mluvíme, často tě zmiňuje."

„Já o tobě nic nevím," řekla na to Mira zahanbeně.

„To proto, že je pro Liu důležitější ti dát prostor, abys mluvila o sobě. Každý se s tím, co jsme zažili v Azmarinských vrších vyrovnává odlišně. Myslím, že my dvě jsme zažily podobné věci. Mě pomohlo mít Kierana, abych se měla komu svěřit a s kým se smát. Myslím, že ona ti chce nabídnout to samé."

Mira si Lynu brzy oblíbila stejně jako Liu. Byly to ženy s podobnou minulostí, ale se sílou a odhodláním, které Mira zatím postrádala. Také jí Lyna dala pochovat jejího kloučka. Jenže Miře to přineslo vzpomínky na to děťátko, které odnosila v azmarinském zajetí. Věděla, že by teď vypadalo dost podobně. Zvládla ho chovat, hladit a švitořit s ním. Ale když ji nechala o samotě, zabořila tvář do polštáře a plakala.

Na Juriho se těšila. I když to nedovedla vysvětlit, ať by jí udělal cokoli, stále by v něm viděla svou rodinu. Když jí Lyna přinesla od něj pentličky a květiny, byla tak šťastná, že už se na ní nezlobí, že navzdory uspávajícím bylinkám nedovedla v noci zamhouřit oči. Stále si s těmi pentlemi hrála a zaplétala si je do rozcuchaných vlasů. Ale když pak přišel a zase jí něžně oslovoval, zanechalo to v ní kromě radosti i strach. Už nevěděla, co říká upřímně, a čím jí jen nechce ublížit. Měla v hlavě zmatek, který nezmizel ani při jeho další návštěvě. Ptal se, kde má papíry na kreslení. Schovala si je, aby jí je nemohl příště jen tak sebrat, a proto teď mlčela.

„Mohl bych ti je přinést, Miro," naléhal na ni. „Aby ses tu měla jak zabavit."

Mira na to zakroutila hlavou: „Já už nechci kreslit," řekla a myslela to tak.

„Ale proč, Miro?" zeptal se a zahleděl se na ni tak zpříma, že se pod tím pohledem roztřásla, přitáhla si peřinu a zavřela oči. Juri pak vstal a vyšel ke dveřím.

„Ty už odcházíš?" zavolala k němu lítostivě.

„Měl jsem dojem, že už mě tu nechceš," řekl na to.

Mira chvíli mlčela, než se jí podařilo špitnout: „Chci."

„A řekneš mi, proč už nechceš kreslit?" zeptal se. Mira na to zakroutila hlavou. On ale neodešel a sedl si k ní. „Tak o čem si chceš povídat?"

„Včera se mi zdálo, že jsem upletla Anushce kabátek a čapku. Chodily jsme spolu ve sněhu."

Juri se na to zasmál. „Upletla jsi koze kabát?" Zakroutil hlavou. „A co rukavice? Pěkně čtyři, na každou nohu."

„Ty mě v tom snu nenapadly. Ale podkolenky by jí slušely."

„Pěkně pruhované," dodal Juri.

„Kdepak. Anushka bude přes zimu hezky v teple v chlívku. Žádné potulování po Stakarinu. To by tak hrálo. Ještě by ji pomluvili, že není počestná koza."

Mira se na něj zahleděla. Skutečně mu v očích zářily pobavené jiskřičky. Opatrně k němu natáhla ruku a dotkla se slabě jeho dlaně, ale když se jí chtěl chytit, zase ucukla.

„V pořádku, Miřičko," ujistil ji hned. Pak se otevřely dveře a dovnitř nakoukla Lyna.

„Už mám odejít?" zeptal se jí Juri.

Lyna na to jen kývla. Mira si mezi těmi dvěma všimla napětí: „Přijdeš zase zítra?" zeptala se ho.

„Jestli mi to tady paní Iljevová dovolí, tak se tu stavím na chvíli zase večer po práci," odpověděl.

„Jestli to bude Mira chtít," odpověděla mu Lyna odměřeně až Mira cítila, že se ho musí zastat.

„Chci," vyhrkla. „Moc chci, abys zase přišel," obrátila se na Juriho.

Juri se na ni dojatě usmál: „Tak tedy zítra, srdíčko," řekl jí a pak vyšel s Lynou na chodbu.

„Nedivím se Vám, že mě nemáte ráda," slyšela jej říkat za dveřmi. „Ale rád bych Vám i Vašemu muži dokázal, že jsem dobrý člověk a Mira je mi velmi drahá."

„Hlavně to dokažte Miře," odvětila mu na to Lyna.