Nechtěný dar (pt. 2)

134. Dostanu tě domů (D)

 Do města se vracela klidná. Stakarino byl její domov. Místo, kde se cítila víc v bezpečí než kdekoli jinde za celý svůj dospělý život. A byla přesvědčená, že se už brzy shledá se zbytkem své rodiny. Tak to mělo být. Mezi nimi toužila prožít své poslední chvilky. Věděla, že ji ještě přepadne stesk a vůle bojovat. Ale taky věděla, že se už nevrací tak silná jako dřív. Vracela se jako stín té dívky, kterou odsud unesli. A už se ani netoužila k ní znovu vrátit, protože v sobě už nemohla živit takový silný oheň. Její tělo jí stále připadalo studené a mrtvé a její duše nesnesla v něm zůstávat. Bylo jí líto Eliase. Napadlo jí, že mu to asi neměla říkat. Ale chtěla, aby byl připravený, až se ona rozhodne odejít. I když tušila, že takhle se bude snažit jí to nedovolit.

Z vozu ji vynášel ve svém náručí a chránil před zraky sbíhajících se zvědavců. Lia se k němu přitiskla a kolem Iryny, která bědovala, co jí to provedli, nesl přímo do ložnice. Položil ji na postel a vzápětí se u ní objevil Auri. Zprvu jen stál kousek od ní.

„Maminka si prožila dost špatné věci," slyšela říkat Eliase. „Buď k ní něžný, Auri. Má vykloubené rameno a je samá modřina." Auri přikývl a pomalu šel k ní, ale ona k němu pak natáhla ruku a Auri se vrhl k ní na postel a přitulil se k ní. V tu chvíli začala plakat. „Jsi můj statečný kluk," řekla mu. „Tak moc statečný," hladila ho po vlasech.

„Já se o tebe moc bál, maminko," řekl jí a Lia mu na to odpověděla: „Už se neboj, už jsem tady." Nerada mu lhala, ale necítila to tak. A když Iryna s Emery přinesly jejich dcerky, zase se celá roztřásla. Měla dojem, že za ty dva měsíce strašně vyrostly. Seli měla udělaný culíček, a když ji uviděla, začala plakat a natahovala drobné ručičky. Iri jí zprvu vůbec nevnímala a pak najednou vytřeštila oči a otevřela dokořán pusinku v němém úžasu. „Broučkové moji," ušlo Lie dojatě. Pak je zase cítila u sebe, pusinkovala, hladila a říkala jim, jak je miluje. A ony u ní působily tak spokojeně a klidně. Seli sice zpočátku plakala, ale pak šok zmizel a objevila se zase ta její spokojená buclatá pusinka. „Moc jste mi chyběly, lásky moje," řekla a všimla si, jak Elias postávající opodál, pláče. Kývla k němu a on se u nich posadil a všechny čtyři je začal pozorovat a hladit.

„Připravím Lie koupel," navrhla hned Iryna. „A já dojdu pro Hernandeze, ať se na ni podívá," řekl zase Anton, ale Lia zašeptala: „Chtěla bych chvíli jen spát prosím." Byla z cesty vyčerpaná. A teď se konečně cítila tak bezpečně, že si mohla dovolit tvrdě usnout.

„Tak se zatím vykoupe Elias," spustila Iryna, načež ji Lia ale znovu tiše zarazila: „Ne, on musí být tady."

Elias přikývl, opatrně posunul Seli a lehl si k nim. Pak je přikryl a zavřel oči. Spali nejspíš dost dlouho. Celá jejich rodina. Přijeli k večeru, a když otevřela oči, bylo poledne následujícího dne. Dcerky byly u nich, ale už převlečené a nakrmené. Seli byla vzhůru a kňourala a Lia k ní zašeptala: „Potichu, miláčku, ať nevzbudíme tatínka." Elias se probral až po další hodině. Okamžitě kontroloval, že jsou všichni pospolu. Pak došel pro Irynu a ta s Antonem uskutečnila, co si naplánovali. Nejdřív Lia s Eliasem a Aurim společně pojedli, pak ji odnesl do teplé lázně a pořádně umyl. Dřív jí její dlouhé husté vlasy propíral jako kdyby pral košili, dnes už nebylo co mýt. Vzal břitvu, aby se oholil, a Lia řekla, že to udělá, ale on o tom nechtěl ani slyšet. „Na tohle se nenachytám, Lio," řekl.

„Až budu chtít odejít, odejdu, ať ty budeš chtít nebo ne," řekla mu, načež se Elias při holení omylem říznul a do vody dopadlo pár krvavých kapiček. Lia mu otřela tvář a krev olízla.

„Jak o tom můžeš mluvit takhle bezcitně?" zeptal se jí. „Nepoznávám tě."

„Je mi to líto, Elio. Ale ta Lia, kterou jsi znal, už je pryč. Tahle chce prostě jen klid."