Nechtěný dar (pt. 2)

62. Rok v řetězech (M)

Na cestě domů se snažila držet s Jurim krok, i když ji neopouštěla tupá bolest v podbřišku a Nory, který chtěl nést, to ještě zhoršoval. Juri nesl košíky se švestkami a když navrhl, že ještě zajdou na trh, opatrně se ho dotázala, zda může jít s dětmi napřed domů, aby připravila večeři. Juri s tím naštěstí souhlasil a ona se tak spěšně vydala do roubenky, aby si stihla vyměnit hadříky. Netušila, kolik mu paní Delgadová řekla. Příliš jí nevěřila, ale to nikomu ve městě. Některé lidské schopnosti, jako pocit důvěry, v Lightmondu ztratila.

Juri dorazil domů za nedlouho. Nesl košíky a v látkové brašně nákup. Ale byl tak mohutně stavěný, že by si mohl ještě na každé rameno posadit vykrmené prase a šlo by se mu bez obtíží. Mira už mezi tím vařila polévku a u stolu si s vařečkami hrál Nory. Hedvika se šla na chvíli natáhnout.

Juri se na ni nejprve dobrotivě usmál na pozdrav, ale pak zavolal na Hedviku: „Vem bratra nahoru. Potřebuju s Mirou něco důležitýho probrat." A vysadil kluka na schůdky do podkroví, kde si ho Hedvika přebrala. Pak si sedl a pokynul k ní: „Odstav si to a sedni si."

Miře se do toho příliš nechtělo. Ba co víc, raději by se rozběhla do komůrky. Pak ale přešla opatrně k němu a sedla si.

„Paní Delgadová mi toho dnes hodně řekla," pronesl k ní.

„Omlouvám se, neměla jsem chtít, aby s Vámi promluvila..." vyhrkla.

„S tebou..." opravil ji a položil na stůl v látkovém šátku zabalené koláče a vedle nich pytlík s bylinkami nebo kořením, lahev zřejmě se sádlem a nové mýdlo."

„Vem si to všechno," řekl. „A pak běž převěsit to, co sušíš v komůrce, do zahrady."

Mira nevěděla, co na to říct, a tak jen dojatá tím gestem i věcmi stydlivě zašeptala: „Děkuju." Chtěla vstát, ale on ji zarazil: „Ještě něco, Miro."

Mira se mu napjatě zahleděla do očí.

„Vím, že se stydíš. Ale nemáš za co. Věděl jsem, že si sem přivedu dospělou ženu."

Mira přikývla, ale do očí se mu raději nepodívala. Pak šla učinit, jak jí nakázal. Chtěla se namazat sádlem, ale pak u ní zvítězila snaha udržet povlečení co nejdéle čisté. Taky jí napadlo si uvařit čaj, protože měla stále velké křeče, ale taky netušila, na jak dlouho jí ty bylinky mají vydržet. A už rozhodně nechtěla svým chramostěním vzbudit Juriho a děti. Schoulila se do klubíčka a tiše snášela svůj úděl, když zaslechla zaklepání na dveře. „Miro, spíš?"

Byla ticho. Představa, že k ní do tmy v komůrce vejde polonahý muž ji vyděsila. Až do rána nezavřela oči. Za svítání vyšla, aby si vzala ze šňůry plátýnka. Byla navlhlá ranní rosou, ale nic jiného neměla. Vtom ve dveřích do domu zahlédla už oblečeného Juriho.

„Jak ses vyspala?" zeptal se jí.

„Dobře," odpověděla a odstoupila od šňůry. „Děkuji za optání."

„Nevypadáš tak," pronesl k ní.

„Mohl... Mohl bys jít zpátky do domu?" vykoktala a on odtušil, co tam dělá.

„Vzal jsem nějaké staré utěrky a hadrové plenky. Můžeš si je rozstříhat. Z tohohle akorát nastydneš."

Mira chtěla něco odpovědět, ale do očí se jí navalily slzy. Rychle je setřela a zašeptala: „Omlouvám se."

„Za co?" zeptal se jí nechápavě Juri.

„Vím, že se chovám jako dítě. Já se snažím být dobrou hospodyní..."