Nechtěný dar (pt. 2)

107. Liina smrt (E)

 Krásnější sobotu pamatoval naposledy před zimou. Modré nebe, slunce hřející do zad, zelené pastviny a rozkvetlé stromy. Iryna přichystala koš s dobrotami a společně s celou rodinou se vypravili nahoru na kopec. Na svém vlastním pozemku si rozbalili deku, jedli, pili a smáli se. Pak se Anton s Irynou vydali s povozem pro další tovaryše, aby se muži mohli pustit do práce. Elias s Liou zanesli dítka do prázdného seníku, kde je položili na vyvýšené patro. Bylo tam přítmí a nakrmené holčičky tak mohly v tichu spát. Auri chtěl stále něco vyprávět. Elias tušil, že je to proto, že mu chybí. Teď spolu konečně měli volný den, aby mu řekl, co je nového ve škole, ale Elias musel sám sobě s hanbou přiznat, že ten čas chce raději strávit pozorováním svých dcer. S Aurim trávil ještě nějaký ten čas u večeře, ale dcerky téměř neviděl.

Seděli tedy v tichu přerušovaném Auriho pokusy o hovor. Mezi Eliasem a Liou nepanovala právě dobrá atmosféra. Měl dojem, že se dostali z fáze, kdy měla dojem, že ji neposlouchá, stejně jako teď Auriho, do fáze, kdy měla dojem, že to musí prostě přetrpět, než bude dům stát. Viděl, jak si užívá, že jsou spolu. Držela ho za ruku, sem tam pohladila nebo se k němu přitiskla, ale mlčela. Prožívala to, že ho má u sebe, a nechtěla to narušovat ničím, co by mohlo vést k výměně názorů. Ta by k ničemu nevedla. Pak její do té doby mlžné zamilovaně hledící oči ožily a začaly se rozhlížet okolo. „Selia musela někde venku odhodit panenku. Brala jsem ji s sebou."

„Podívám se po ní," vyhrkl Elias, ale to už vyběhla ven. Byla už tak zvyklá, že se o děti stará sama, že ani nečekala jeho pomoc. A Auri, který se v prázdné stodole očividně nudil, vyběhl za ní.

Elias zaslechl přijíždějící povoz. Bylo ještě dost brzy, ale asi se nikomu dnes pracovat nechtělo. Sám nevstával. Iri začala kňourat a on na ni položil ruku. „Jste moji andílci," řekl. „Slibuji, že si na Vás najdu víc času." A ona, jako by ho chápala, se usmála a zamumlala: „Tata."

„Přesně tak, broučku," oplatil jí. „Jsem tvůj táta a ty máš to nejlepší ze mě i ze své mámy. I když doufám, že z ní toho máš víc než ze mě, protože ona je perfektní a já jsem příšerný hňup."

Vstal a vyšel ke vchodu, aby se podíval, koho všeho Anton s Irynou sehnali, když ho do nosu udeřil pach kouře. Neviděl nikoho, ani Antona a Irynu, ani Liu s Aurim a z hospodářské budovy, kterou teprve před týdnem dostavěli, šlehaly plameny. Bez rozmyslu se k ní vyřítil a začal křičet. „Lio! Lio, miláčku!" Vběhl dovnitř a začal ji hledat, ale v dýmu téměř neviděl a k zemi začaly padat krámy. „Auri!" zakřičel ještě hlasitěji a do plic mu vnikl kouř, takže měl pocit, že mu shoří útroby.

„Ozvěte se. Jste tu..." Díval se na zem, jestli je nenajde někde ležet v bezvědomí. A pak zahlédl cosi v opačném rohu místnosti. Hořící látku na čemsi, co mohlo být lidské tělo. „Dahlio, to ne, miláčku," cítil jak se mu zastavuje dech a přestává na okamžik bušit srdce. Pak cítil, jak ho kdosi chytil za rameno a táhne ven. „Pojď, kluku, musíme ven," křičel na něj Anton a s Chalkinem ho táhli za sebou.

„Ale Lia, je tam Lia," opakoval, přestože mu rozum říkal, že jí už není pomoci. Nemohl si to připustit. Takhle to přeci nemohlo skončit. Bůh tohle nemohl dopustit. Ani Liini Bohové.

„Dobře, ale ty pojď ven. Musíš ven," opakoval mu Anton. Eliasovi se už začaly dělat mžitky před očima a snad proto povolil odpor a nechal se vyvést. Venku čekala Iryna s Kirovem. Nikdo jiný. Ani Auri. Každý z nich držel najednou křičící a plačící dítě. A Elias si znovu připomněl, že v tom domě hoří jejich matka. „Lia je uvnitř, opakoval. Viděl jsem ji. Ona je..." klekl si na zem a začal plakat. „Musíte jí pomoct. Proč nic neděláte? Zachraňte ji."

Iryna podala Seli Antonovi, a klekla si k Eliasovi. A jemu došlo, že už nic dělat nebudou. Objala ho a jemu se z úst vydral bolestný křik. Plakal, dokud nevyčerpal všechnu sílu, která mu zbila. Nedovedl si představit svět, ve kterém Dahlia a Auri nejsou. Netušil, jestli šel domů dobrovolně nebo omdlel a oni ho prostě odtamtud odvezli. Probudil se ve své posteli a hned ho napadlo, že to byl jenom příšerný sen. Sáhl na místo vedle sebe, ale druhé lůžko bylo ustlané. Už panovala noc, stále měl poškrábané hrdlo od ohně a polštář od sazí. Zabořil tvář do polštáře a znovu začal plakat. Přál si, aby prošla dveřmi a v noční košili si lehla zase k němu. Řekla by mu, že ho moc miluje, a on by ji pevně objal a hladil po havraních kadeřích. „Miláčku," zašeptal do polštáře. „Promiň mi to, miláčku. Vrať se ke mně."

Dveře do ložnice byly pootevřené a slyšel Antona s Irynou hovořit s Anatolym. „Požár jsme už uhasili," informoval je. „Kdo mohl, ten pomáhal."

„A děvečka a hoch?" zeptal se nervózně Anton.

„Našli jsme dvě těla," oznámil jim Anatoly a Elias pak slyšel, jak se Anton rozplakal. Nikdy ho neslyšel plakat a na chvíli mu to dodalo víru, že je to opravdu jen nějaká hloupá fantazie zrozená v jeho hlavě. Na jejím stolku stále zůstávalo pletení a ve váze jarní květy jabloní. Moc se jí líbily, pořád si je prohlížela a čuchala k nim.

„Co Elias?" zeptal se Anatoly.

„Nadýchal se kouře. Řeknu Hernandezovi, aby se na něj podíval, ale nic mu není," informoval ho, když se trochu vzpamatoval.

„A jak se cítí?"

„Zhroutil se z toho. Teď spí. Neumíme si ani představit, jak ho to musí bolet," řekla Iryna.

„A dvojčata?"

„Dožadují se mámy," odpověděla. „Ale ony se z toho dostanou. Jsou příliš malé na to, aby si to pamatovaly. A já se o ně postarám."

Eliasovi došlo, že si svou mámu nebudou pamatovat. Na to, jak byla chytrá, krásná a vtipná. Jak ho s každým slovem udivovala. A jak je moc milovala.

„Elias toho asi nějakou dobu nebude schopný," dovodil si Anatoly.

„Dáme mu, kolik času potřebuje." slyšel odpovídat Irynu. „A už se ví, jak to vzniklo?"

„Vypadá to, že ten přístřešek někdo zapálil úmyslně. Na louce byly taky další stopy po kolech. Pravděpodobně přijeli směrem od lesa."

Elias se nemohl ani zlobit. Napadlo jej jen to, že za to může on. Kdyby jí nepošpinil manželstvím s Azmariňanem, kdyby mu nepovila jejich dcery. Kdyby jí na cestě z Lightmondu nechal jít svou cestou. Kdyby se nezamiloval... Znovu před sebou viděl její tvář. Tenkrát, když jí tak moc ublížil kvůli Jackovi a ona mu ležela bezvládně v náručí celá od krve. „Promiň, lásko. Promiň. Zasloužila sis nádherný život a kvůli mně jsi teď..." znovu propadl pláči.

Když za ním přišla Iryna s jídlem, jen od ní odvrátil hlavu: „Neplýtvejte kvůli mně," řekl jí. „Já si to nezasloužím. Zabil jsem ji."

„Ale co to povídáš," vyhrkla, odložila tác a setřela mu dlaní slzy.

„Kdyby se za mě neprovdala, tak by..." musel se prudce nadechnout.

„To je přeci hloupost," řekla Iryna a chytila ho za ruku, ale on se jí vyškubl.

„Postaráte se o naše holčičky?" zeptal se jí. „Já se tu moc dlouho nezdržím. Jen co naberu trochu síly, odejdu z města."

„Kam bys chodil," zarazila ho.

„Doktor Novik měl pravdu," řekl jí. „Přináším všem jen smůlu. Matce, Otci, bratrovi, strýci, Jackovi, Verity a teď i..." z očí se mu vyřinuly další slzy. „Nemůžu dopustit, abych ublížil i jim."

„Tak dobře," slyšel říkat Irynu, která mu podala hrnek a on se zhluboka napil, než mu došlo, že v něm bylo makové mléko, které ho okamžitě ukolébalo ke spánku.