Nechtěný dar (pt. 2)

54. Malé radosti (D)

Když ten večer ulehli do postele, Elias ji dál objímal a hladil po vlasech. Auri se podivoval, že tentokrát nespí mezi nimi, ale na kraji. Přesto nechtěl tu noc spát sám. Lia věděla, že ho nehledě na vysvětlování pořád děsí, když zaslechne, že si Lia plní své manželské povinnosti, i když s Eliasem to byly moc milé povinnosti. Malému chlapci se to vysvětlit nedalo. Ne po tom, co strávil tolik času pod postelí, zatímco poslouchal, jak se na ni sápe jeho otec.

Když usnul, Elias k Lie azmarinsky prohodil: „Vzpomínáš někdy na ten večer, jak jsme to dělali na židli?"

Lia k němu vzhlédla a po pravdě odvětila: „Ne." Elias se tvářil zmateně, ale ona k němu chtěla být upřímná. Byla šťastná, že měla někoho, kdo ji za upřímnost neublíží.

„Není to pro mě veselá vzpomínka," objasnila mu. „Byla jsem unavená, rozbolavělá, hladová a chvíli předtím jsem z tebe dostala příšerný strach."

„Když jsi začala zpívat, myslel jsem, že už se cítíš dobře."

„Zpívala jsem, abych se zvládla uvolnit. Věděla jsem, že budeš chtít mít ještě před spaním se mnou styk. Vím, že jsem řekla, že se těším, až doděláš práci. Ale těšila jsem se na to, až půjdeme spát a ty mě budeš hladit a budeme si povídat. To, že jsi se mnou před tím měl styk, pro mě bylo jen nutné zlo." Použila to slovo, protože to tenkrát bylo z povinnosti.

Elias bolestně přivřel oči: „Promiň mi to. Moc mě to mrzí, lásko. Já myslel, že je to pro tebe dobrá vzpomínka, stejně jako pro mě. Byl jsem k tobě strašně zlý."

„Ne, nebyl, Elio," usmála se na něj. „Doprovodil jsi mě ke stolu, dal jsi mi na židli polštář a na stůl knihu a jídlo. Byla jsem jen stále moc opatrná, protože jsem měla strach, že bych tě mohla naštvat a ty bys mohl přestat na mě brát tolik ohledů. Neznala jsem tě tolik. A to, že jsem nic neřekla, když ses rozhodl si mě vzít, bylo kvůli té mé nedůvěřivé duši."

Elias ji na to pohladil po tváři: „Dnes se ti to ale líbilo..."

„Jo," přikývla. „Moc se mi to líbilo. A tobě očividně taky," zasmála se. Jako by ho v sobě pořád cítila.

V noci spala klidně, ale nepříliš hluboce. Vzbudila se ještě před svítáním. Měsíc svítil tu noc jasně a děvčátka se v postýlce neklidně převalovala. Potichu vstala a položila na Seli ruku. „Řeknu tatínkovi, aby Vám už udělal vlastní postýlky," zašeptala. Byl jim skoro rok. Byly zvídavé a ukřičené. Alespoň Selia. Iri už hovořila ve slabikách, lezla a občas se stavěla. Ale Seli už byla za ruku schopná přejít světnici. Nakonec Lia vešla do kuchyně a uvařila si čaj. Tam ji také po chvíli objevil Anton.

„Myslel jsem, že už je to kluk."

„Ještě spí," odvětila. „Mám ho jít vzbudit?"

„Ne, ještě je brzy." Zalil si horkou vodou čaj a usadil se k ní. „Docela se už spravil, co?"

„Jo," pousmála se. „Je mu o dost líp. Už nemívá ani ty noční můry."

„A co ty, děvečko? Co tu sedíš takhle brzy po ránu."

„Vlastně ani nevím," odvětila. „Asi vzpomínám."

„A jsou to hodně špatné vzpomínky?" zeptal se.

„Některé jsou pěkné. Přemýšlím, jaké to bylo tenkrát, když jsme se s Eliasem poznali. Došlo mi, že jsem měla možná větší strach, než z toho, že mi ublíží, z toho, že přijdu o jeho přátelství. Musí to znít bláznivě," pousmála se.

„Ne," zakroutil hlavou Anton. „Nezní, děvečko. Ne víc, než, že ses zamilovala do Azmariňana."

„Na tom životě tenkrát byla spousta ošklivého. Hlavně to, že jsem u sebe neměla Auriho. A taky ten neustálý strach, že přijdu o další dítě. Ale Elias se opravdu snažil, abych na to dovedla aspoň na chvíli zapomenout. Už jen tím, jak byla většina dnů stejně klidná. Dával mi jistotu, že spolu povečeříme a pak mi bude na měkké posteli číst nebo vyprávět. A já budu zachumlaná do pohodlného županu a peřiny. A taky mi každý večer řekne, jak se má Auri. A kvůli těmhle malým radostem se z něj stal nehledě na to, co mi musel provádět, můj přítel."

„Asi bych to neřekl tolika slovy, ale je pravda, že máš dar rozpoznat dobré lidi," prohodil Anton. Ve dveřích se v tu chvíli objevil Elias. „Ty chceš jít dnes do práce za mě?" zeptal se jí žertovně jako by chtěl zapudit ten včerejší rozhovor.

„Kdybych mohla, vlezu si do tvojí brašny, aby sis mě vzal s sebou," řekla na to ona, vstala a rovněž mu připravila čaj.

„To bych pak v práci nic neudělal," usmál se na ni a jí z toho úsměvu tálo srdce. Skutečně byl po té noční můře zase zpátky. Její sebejistý, vážný, hodný manžel. Když ten den odešel, nasadila si na prst svůj svatební prstýnek. Chtěla ho ten den nosit. Tiskla si ho k srdci a přitom jí příjemně hřálo vědomí, že má tak milujícího manžela.

Když večer přišel, vyprávěl jí o tom, co probíral s Garazovem. Že všechno zařídil a v neděli po mši se u nich zastaví. Lia tu zprávu pak zašla společně s Kieranem říct Miře. I Kieran měl novinky. Požádal Lynu o ruku. V azmarinském stylu si klekl na jedno koleno a daroval jí prsten. „Slíbil jsem ji rovnocenné manželství," zmínil se před Liou. „Měla jsi vidět, jak byla nadšená."

„A nemá přeci jen strach? Probrali jste spolu všechno? Je to velký krok. Hlavně pro bývalou otrokyni."

„Ne, nemá strach. Mluvili jsme úplně o všem. I když jsme se u toho oba dost červenali. Zatím budeme prostě jen bydlet společně. Nevyžaduji od ní ani políbení. Nic. Doufám, že mi Anton pomůže do domku přinést dvě samostatné postele. A vás všechny pozvu na prohlídku. Ale Lynu ještě ne. Ví, že budeme mít svůj domek, ale chci, aby ho viděla až po svatbě. Jako překvapení."

„Budete spát v jednom pokoji?" dotázala se Lia.

„Taky tam je dětský pokoj. V něm je kanape. Když bude potřeba, budu spát tam."

Lia se musela pro sebe usmát: „Skutečně myslíš na všechno."

„Měl jsem se od koho učit."

Když Miru informovali o nedělním obědě, zastavili se pro Lynu a pozvali ji na oběd, aby tu novinu oslavili. Pili až do večera, jen Elias si žádný alkohol nedal. Před spaním se jej Lia dotázala, jestli nepije stále kvůli ní.

Elias zakroutil hlavou: „V tom sklepení mi bylo pořád tak zle, že se už na alkohol nemůžu ani podívat."

I to, že o tom byl schopný mluvit bez rozpaků, ji přesvědčilo, že už je v pořádku. „Budeš muset na soud..." připomněla mu.

Elias přikývl: „Budeš tam se mnou?"

„Budu tam s tebou. A když to půjde, budu tě držet za ruku."

V neděli se po dlouhé době vydali společně na bohoslužbu. Lia na ní zahlédla Verity. Až ve předu. Daleko od nich. Ale po bohoslužbě k nim zamířila. „Netušila jsem, že jsi konvertovala na naši víru," prohodila k ní.

„Nekonvertovala," opravila ji Lia. „Jen sem doprovázím Eliase." Pak za Verity zahlédla její děti.

„Ta čarodějnice by neměla chodit do kostela. Strýček by ji měl uvazovat u vchodu," řekl Kyle a Elias se na to před Liu postavil. „Jestli takhle bude tvůj syn mluvit o mé ženě, tak už k nám do domu nevkročí."

„To je dobrý, Eliasi," řekla Lia, protože si všimla, jak na ně lidé okolo pokukují. „Půjdeme." A on ji k její úlevě poslechl.

„Asi bys měl chodit do kostela sám. Opravdu můžu čekat venku, jestli to některé Azmariňany uráží. Přeci jen nejsem věřící." Sdělila mu na cestě domů.

„V tom případě tam nebudu chodit ani já. Nenechám tě samotnou v azmarinské čtvrti."

„Ale tvoje víra je pro tebe důležitá."

„Důležitější jsi pro mě ty."

„To je rouhání, Eliasi," prohodila k němu.

„Můj Bůh mi káže, abych nežil ve lži. Tak říkám pravdu."