Nechtěný dar (pt. 2)

114. Úcta k rodičům (Ly)

 Prvotní radost ze shledání s rodiči velmi záhy vystřídalo zklamání. Ten první večer, to ještě měla Kierana u sebe, a měla se o koho opřít, si hodně vyprávěli. Rodiče mluvili o tom, jak je z Lightmondu odvedli do Kingsfordu. Tam pracovali oba na polích. Ale jí se na to, co se dělo v Lightmondu, neptali.

Zajímal je Kieran. Jaký je muž. Jestli se o ni dovede postarat. Taky pokukovali po jejím synovi. Lyna tušila, na co by se chtěli zeptat, ale obávají se pravdy. A ona jim ji taky nechtěla říct.

Když však Kieran odešel, jako by si přes dlouhé odloučení neměli co říct. O Azmariňanech ve městě nemluvili. O výpravě mužů do Severopolu nemluvili. Vlastně hovořili jen o denních drobnostech. Když měla v noci noční můry, nikdo jí nepřišel utišit. Ani se synkem jí nechtěli pomoct. A to byli jeho prarodiče.

Otec byl před únosem do Azmarinských vrchů kovář. A tak se hned po týdnu začal rozhlížet po práci. Dařilo se mu. Město vzkvétalo, práce bylo všude dostatek. Především se teď řešila obrana města. Především proto, že do něj přicházelo čím dál tím víc lidí a Lyna z doslechu věděla, že se také ve městě množí zločin. Kieran jí říkal, ať nikam nechodí. A pokud jí nezbydou peníze, může začít rozprodávat jeho věci. Nemluvil o tom, co si má počít, jestli se nevrátí. Byl na to příliš velký optimista. Lyna spíš zaměstnávala hlavu obavami. Za doktorem Novikem už se vrátit nemohla. Ale aspoň takhle měla jistotu, že se o ni postará otec. Pokud se mu nezprotiví hanbou, kterou si sebou přinesla z Lightmondu. Tentokrát však věděla jistě, že by se maličkého Ilji nevzdala. Měl teprve rok. Narodil se minulou zimu. A na Lyně silně lpěl, stejně jako ona na něm. Byl mazlivé něžné miminko, ve kterém nebyla ani trocha zla, tím si byla jistá. Co na tom, že to vypadlo, že bude mít světlou jen lehce sluncem políbenou kůži.

Její jistota v rodičovskou náklonnost se však značně snížila, když ji navštívila v doprovodu paní Dimitrové a Auriho Emery s maličkým Nickiem. Dřív se scházely tak akorát u Dimitrových. Ale Lia tam teď nebyla, aby se za ní obě vypravily. Naopak, Dimitrovy si vzali po dobu Nikolajovi nepřítomnosti Emery se synem pod patronát a ubytovaly je u sebe.

Auri hned běžel pozdravit se se svými zachránci. Když však Lyna vpustila dovnitř ženy, především její otec na Emery hleděl se znechucením.

„Co tu chce ta Azmarinská..."

„Tati!" zarazila ho, aby její přítelkyni neurazil. „Nevšímej si ho, prosím," řekla jí a hned začala brát Emery a Iryně kabát. „Kde máte holčičky?" ptala se, aby zamluvila otcovu neomalenost.

„Je u nich Kaťa. Seli trochu pokašlává a kňourá, tak jsem jí nechtěla brát ven," spravila ji Iryna. Emery však zůstávala i s dítkem zabaleným do šátku tak, že skoro nebylo vidět, u vchodu. Lyna věděla, že ho tak balí nejen kvůli větrnému počasí. Bylo tmavovlasé po otci.

„Když o tom, tak přemýšlím," pronesla nejistou gumenštinou. „Asi se taky vrátím. Tohle jarní počasí je pro děti nebezpečné. Co jsem si to dumala..."

„Myslela, děvenko" opravila ji Iryna mile. Lyna se chystala ji zastavit, ale nedokázala to. Nechtěla z úst svých rodičů slyšet ještě něco, co by Emery nebo i jí ublížilo. A tak nabídla čaj jen staré porodní bábě a chlapci.

Přestože se ten den Lyna rozkolu s rodiči vyhnula, tušila, že jejich harmonické soužití nemůže mít dlouhého trvání. Překvapivě to byl ten, kdo jí ve městě podal jako první pomocnou ruku, kdo do ní teď strčil.

Když po deseti dnech soužití s rodiči, přišel otec prvně z práce, tvářil se rozzlobeně. Nechal se od Lyny obsloužit, a pak k ní pronesl: „Teď přines toho kripla."