Nechtěný dar (pt. 2)

119. Divoký kůň (D)

 Dahlia okamžitě přeběhla na druhou stranu místnosti k oknu. Muž vešel dovnitř a pak zamkl. To otočení klíče jako by jí zabolelo. Začala odemykat okno, aby zavolala o pomoc, ale to už k ní rázně vykročil a ona se rozběhla schovat pod postel, než jí chytil za nohu, popadl a ohnul přes postel. „Ne... Ne... Prosím ne," opakovala a pokoušela se mu vykroutit, zatímco se jí on snažil dát ruce za záda. Stále se pokoušela zvednout, jenže jeho sevření bylo až příliš pevné. „Tak sakra drž, ty azmarinská děvko," řekl na to, vyhrnul jí sukni a Dahlia vyčerpaně zavřela oči a v mysli si vybavila Eliasovu tvář. „Bude to dobrý," šeptal jí. „Jsem u tebe, miláčku." Ale nebyl a bolest, kterou cítila, když jí Grigor zajel až na doraz do nevzrušeného lůna, jí vrátila zase zpět. „Jen hezky drž, to je ono, děvko. To je ono," opakoval a začal do ní přirážet. Lia rezignovaně vydávala zakňučení pokaždé, když se v ní hnul. Když se do ní udělal, nechal ji tam ležet a odešel. Dahlia se roztřásla. Snad zimou, snad hladem a určitě studem a bolestí.

O chvíli později se dveře znovu otevřeli. Lia neměla sílu zvednout hlavu a podívat se, kdo to je. Ale byly to minimálně dva páry kroků. A pak jeden z těch lidí něco položil na postel a odešel, zatímco druhý zůstal.

„Dahlio?" oslovil ji teď už známý hlas. Byl to Paskal. Lia k němu vyčerpaně zvedla uslzenou tvář a on k ní vykročil a zatímco se ona plaše odtahovala, jí vytáhl spodní prádlo a sukni zase stáhl, takže jí zakryl zadek a nohy. „Přinesl jsem ti něco k snědku."

Lia tiše přikývla a pokusila se opřít o ruce, aby vstala, ale nedovedla to. Paskal si toho všiml a z úst mu ušlo: „U všech Bohů." A Lia se na ta slova rozplakala a klesla zpátky na postel. A pak cítila, jak ji zvedá, bere do náručí a posazuje na postel. Objal ji a hladil po vlasech.

„Já ničemu nerozumím," vzlykla.

„Já vím," řekl muž. „Teď to pro tebe je moc těžké, Dahlio. Ale až budeš čekat Grigorovo dítě a on se s tebou ožení."

„Dítě?" nechápala.

„Chce mít nejdřív záruku, že mu můžeš dát potomky, než se s tebou ožení."
Dahlia chtěla otevřít ústa a říct mu, že děti mít nemůže, ale on jí položil prst na ústa: „Určitě k tobě bude milejší, až mu dáš syna. A do té doby tu máš mě. Budu tu pro tebe. Přísahám..."

„Ty jsi skutečně můj bratr?" zeptala se ho.

Paskal přitakal: „Nevlastní. Otec nemá nástupce. Oba tví bratři jsou mrtví. A tak si povolal pár svých bastardů," ušklíbl se. „Přijal nás za vlastní a z jednoho z nás učiní svého nástupce."

„A jak... jak se dozvěděl, kde jsem?" Byla si jistá, že od Olgy, když Paskal odpověděl: „Přijel sem muž pana Kostadina, Stefan Toshev. Vyprávěl o tobě. Že tě má ten Azmariňan jako svojí děvku."

„To není pravda," vyhrkla. „Elias je na mě moc hodný... Prosím... Já chci domů."

Doufala, že jí Paskal pomůže, ale on jí jen otřel z očí slzy: „Však se ti brzy uleví," řekl jako by měla horečku a blouznila.

Pak ukázal k jídlu: „Najez se, vezmi si čisté oblečení a na chvíli se prospi. Nočník je pod postelí," vstal a než stihl odejít, Dahlia na něj zavolala: „Přijdeš zase?"

Paskal přikývl: „Přijdu."

Tiše se najedla, opláchla se a převlékla. Víc už nezvládla, jen padla na postel a zachumlaná do teplé přikrývky usnula. Když se znovu probudila, všimla si, jak Paskal postává u okna a dívá se ven na město. „Chtěla bych se podívat na pobřeží," řekla a on se k ní otočil.