Nechtěný dar (pt. 2)

129. Věříš, že je to láska?

 Elias ve voze s Liou a Paskalem nezamhouřil oči. Lia usnula rychle, ale také brzy začala mumlat ze spaní a neklidně se převalovat. „Prosím," šeptala. „já nechci. Ubližuješ mi. Prosím..." Elias si všiml, jak ho Paskal pozoruje. Jako by to byl on, kdo jí právě ubližuje, nikoli přízrak Grigora Chakarova z minulosti. Ale neměl dojem, že mu musí teď něco vysvětlovat. Paskal tam na rozdíl od něj byl. On zažil, jak se Chakarov k Lie choval. Pokud si nedovedl dát jedna a jedna dohromady, pak to nebyla Eliasova chyba.

„Lio, miláčku, probuď se," zašeptal k ní a ona otevřela oči a okamžitě se k němu s pláčem přitiskla, až se bál, že si ublížila. „Je to dobrý, lásko," hladil ji po holé lebce. „Jen dýchej. Tak, to je ono. Jsi u mě." A když se trochu uklidnila, zeptal se jí: „Bolí tě něco? Ublížila sis?"

A ona, protože jí zřejmě hned nedošlo, že je s nimi na voze Paskal, zašeptala: „V krku a mezi nohama. Strašně to pálí."

„Však já ti trochu ulevím, dobře," odpověděl jí a strčil si její drobné tělíčko pod košili. „Jen, co zastavíme, ti uvařím čaj a namažu ti to měsíčkem. Snaž se zůstat klidná."

Elias se pokoušel nesoustředit na Paskalův pohled a sám na chvíli, než zastavili, zavřel oči. Soustředil se na to, aby Lie dodal pocit bezpečí, o který tou noční můrou přišla. „Co kdybych ti vyprávěl nějaký příběh?" zeptal se jí azmarinsky a podíval se pod košili, aby jí viděl do tváře. Lia se na něj slabě usmála. Pak začal s vyprávěním, které Lia už znala. O dívce, které andělé pomohli ke štěstí s mužem, kterého milovala. A když skončil, řekl jí: „Ty jsi můj anděl. Takhle já si představuju anděla. Tvé dobré srdce, a to jak jsi vždycky odhodlaná bojovat proti nespravedlnosti. A i když to ty, můj andílku, nemáš v životě vůbec jednoduché, věřím, že to zvládneš. A že zase budeš rozdávat radost."

„Miluji tě," zašeptala k němu gumensky a on jí to tím stejným jazykem opětoval: „A já tebe, Lio."

Když zastavili a dovnitř nakoukl Kieran, Elias mu poručil vzít Paskala ven.

„Chci zůstat se sestrou," vyhrkl Paskal a tím mu trochu připomněl Liinu tvrdohlavost.

„Nemůžeme tě tu mít pořád. Tomu snad rozumíš," řekl Elias trochu příkřeji, než chtěl. Když Paskala Kieran odvedl, Elias Liu otřel namočeným hadříkem a pak jí potřel puchýřky měsíčkovou mastí. Po cestě neměli takový přístup k čistotě, jaký by si pro ni představoval. Potřebovala pořádnou koupel a neustále měnit oblečení. Elias měl pro ni jen pár kousků prádla a sem tam trochu teplé vody. Ale věděl, že to je maximum toho, co pro ni může udělat. Hlavní bylo, že byli oba naživu a zase spolu.

Než se vůz zase rozjel, stihl Liu akorát nakrmit a pomoci jí na nočník. Ale s trochou horkého čaje a měsíčkovou mastí se mu povedlo jí zase trochu ulevit. Paskala nechali zase na chvíli u nich, ale Elias mu řekl: „Lia potřebuje soukromí. Proto jsme tu jen my dva."

„A s tebou ho má?" zeptal se ho nedůvěřivě a Elias přikývl. „Má," všiml si, jak je oba Lia plaše pozoruje. „Nemám víc, co bych ti k tomu teď řekl."

„To číslo na noze má kvůli tobě," pronesl Paskal.

Elias přikývl: „I ty jizvy na zádech. Zřejmě jsi je viděl. Ani si neumíš představit, jak často jsem si přál, aby tomu bylo jinak. Abych já nemiloval ji. Aby ona nemilovala mě. Ale stalo se. Smířil jsem se s tím a pochopil, že stejně jako já proti tomu nedovedu bojovat, nedovede to ani ona."
„Vážně věříš, že je to láska?" zeptal se ho Paskal.

„Nejen, že věřím. Vím to. Kdyby to byla jen posedlost, nezáleželo by mi na jejím štěstí. Ale mě na něm záleží mnohem víc než na tom svém," přitiskl ji k sobě a slabě hladil. „Až přijedeme. Můžeš bydlet u nás. Jestli si to budeš přát. Věřím, že se dovedeš chovat dobře k Lie. Ale nesmíš se chovat špatně ani k našim dcerkám. Iryna se Seliou jsou sice ještě malé, ale my oba se snažíme o to, aby nevyrůstali v prostředí, kde budou cítit zášť jenom proto, že jsou míšenky."

„Ale to za hranicemi města fungovat nebude," řekl mu Paskal.

Elias s ním souhlasil: „Nebude. A proto se tam, dokud do toho budeme mít s Liou co mluvit, nepodívají. Mysli si o mě, co chceš. Ale buď si jistý, že budu Liu i naše tři děti ochraňovat, dokud budu žít."

Když znovu zastavili a usadili se na kamínkovou pláž, Paskal Eliasovi řekl, že dál pojede s Antonem a Kieranem. Vypadalo to, že ho přesvědčil. A taky očividně uklidnil Martina, který se s teď už zase spoutaným Paskalem tiše bavil, zatímco ostatní muži rybařili. Cesta po pobřeží bude trvat ještě pár týdnů. Byla delší, ale zato po sobě nezanechávali stopy. A Lia tak měla možnost se zase dívat na moře. A Eliase napadlo, že by jí na bolestivé hrdlo pomohla trocha slané vody. Pošeptal svůj plán Kieranovi a ten mu do prázdné sklenice trochu nabral a odnesl mu ji do vozu. Lia se tentokrát při pohledu na moře zdála být rozlítostněná. A Eliase napadlo, že se to možná zlepší, až se odkloní s vozy do vnitrozemí a začnou pátrat po Stakrinu. Bude dál od dětských vzpomínek a blíž k tomu, co zná poslední rok a půl. Pak se však na něj podívala a zašeptala: „Chtěla jsem uplavat," a dala se do pláče. „Málem se mi to povedlo." Muži se k nim otáčeli, ale Lia si jejich pohledů nevšímala. Elias pochopil, že hledí přímo na Paskala.

„Zastavil tě?" zeptal se a Lia se dala do většího pláče. „Ublížil ti nějak?"

Lia zakroutila hlavou. „Byl moc milý. Ale já chtěla k tobě. Tak moc jsem chtěla za tebou," hlas jí bolestivě přeskakoval.

„A povedlo se ti to, miláčku. Jen mě mrzí, že jsem si pro tebe nepřišel dřív."

Překvapivě k nim pak přišel Gorozov a sedl si kousek od Lii. „Vím, že to mezi námi bylo poslední dobou složité, Dahlio," pronesl a ona se na něj plaše podívala.

„Teď na to není vhodná doba," zasyčel na něj Elias rozčíleně. „Copak nevidíš, jak se tě bojí?"

„Já jsem za ní ale nepřišel ve zlém."

„Na tom nezáleží," řekl na to. „Jsi muž a jsi moc blízko."

Lia slabě mrkla a Garazov vstal: „Promiň. Jen jsem ti chtěl trochu vypomoct."

„Takhle nepomáháš," řekl mu Elias, ale pak musel sám sebe v duchu okřiknout. „Podívej. Jestli jí něco chceš, řekni to Kieranovi nebo staroušovi. Oni nám tu zprávu doručí. Ale Lia není ve stavu, abys byl poblíž ní."

„Netušil jsem, že je na tom až tak..." spustil omluvně Garazov. „Řekl jsi Lie, že se má Mira dobře, třeba by jí to pomohlo přijít na jiné myšlenky."

Elias kývl: „Řekl. Ale bude jí líp, až bude doma. Až se uvidí se svou rodinou a určitě taky s Mirou."

„Mira moc hezky kreslí," zašeptala zničehonic Lia a Garazovi tím musela jistě připomenout Miru, která také zničehonic říkávala věci, které dávaly smysl jen v kontextu myšlenek, které se jí honily v hlavě a které nikdo jiný zrovna neslyšel. Garazov jako by tím pochopil, jak špatně na tom Lia je. A ona se poté, co si uvědomila, že to řekla nahlas, přitiskla k Eliasovi. Měla z Garazova opravdový strach. „Ano, Lio," usmál se na ni. „Až se vrátím domů, koupím jí vlastní barvičky. Opravdu moc chci, aby se mnou byla šťastná."

Pak se stalo něco, co Elias nečekal. Lia ke Garazovi natáhla zdravou ruku a on ji přijal a krátce stiskl. „Až se na to budeš cítit, budu rád, když Miru naučíš číst a psát."

„Já nevím, jestli to dovedu," otočila se spíš k Eliasovi než ke Garazovi a on věděl, co tím myslí. Nevěděla, jestli se dovede uzdravit. Jestli ta noční můra někdy skončí.