Nechtěný dar (pt. 2)

46. Pro tebe vždycky starouš (D)

Následujícího rána se probrala v posteli vedle Auriho. Překvapilo ji, že Elias není poblíž. Ale chlapec byl vzhůru, prohlížel si azmarinskou knížku a hned jí sdělil: „Elias mi řekl, abych ti vzkázal, že šel pomoct Antonovi se zvířaty." To ji uklidnilo, ale přesto raději vstala a oblékla se. „Půjdu se za ním podívat," sdělila chlapci. Pozdravila se v kuchyni s Irynou a vyběhla ven. Když se blížila ke stodole, zaslechla mužské hlasy.

„Pořád se bojíš mého hlasu, kluku?" ptal se Anton.

„Trochu," odpověděl Elias. „Ale už je to lepší."

„To jsem rád. A jinak? Všechno dobrý?"

„Myslím, že ano. Jestli chceš, abych šel zítra do práce..."

„Ne. Bude lepší, když ještě zůstaneš doma. Minulý týden jsi vypadal dost špatně. Mrzí mě, že jsem tě tam nechal chodit. Byl jsem rozčílený, že se ti nedaří zase vrátit zpátky do starého života. Ale teď už chápu, že se tu musí nejdřív zahojit duše, než toho budeš schopný."

„Taky budu rád, až to bude za mnou. Tedy doufám, že bude. Rád bych byl zase sám sebou."

„A přestat mluvit o pocitech?"

„A přestat mluvit o pocitech," zopakoval Elias úsměvně. „Ale jednu věc bych chtěl, abys věděl. Já jsem si opravdu nikdy neužíval, když jsem Dahlii ubližoval. Stále na to myslím. Není den, kdybych se k tomu nevracel. A mrzí mě to. Neříkám to proto, abych získal tvou lítost. Říkám to tak, jak to je. Není ve mně žádná azmarinská zrádnost, kterou by napadlo, že k ní má být krutý, protože je to Gumenka. Já svou ženu miluji nade všechno. Nesmýšlím o nikom z vás ve zlém."

„Však my to víme, kluku," usmál se Anton. „Vím, že často upozorňuji na to, že jsi Azmariňan. Já jenom chci, aby sis dával pozor. Ale teď už vidím, že tě to bolí, a přestanu s tím."

„Děkuju, starouši," odvětil Elias. „Můžu ti tak zase říkat?"

„Pro tebe vždycky starouš," zasmál se Anton.

Lie už nebylo příjemné odposlouchávat a vstoupila. „Dobré ráno," pozdravila oba.

„Dobré ráno, děvečko," pozdravil se s ní Anton a ona přešla k Eliasovi a políbila ho na tvář. „Dobré ráno, miláčku," řekl jí Elias.

„Vzal jsem kluka se trochu po ránu protáhnout. Po tom teleti mě napadlo, že mu to možná půjde se zvířaty."

„A jak to vypadá?" zeptala se Lia.

„Na to, že je kluk z města, docela dobře. A řekl bych, že ho to docela i baví."

„V tom máš pravdu," přikývl Elias.

„Ale nenechal jsi ho dělat žádnou těžkou práci."

„Kdepak. Vykydám si tu sám. Jenom krmení a kartáčování. Nechci, aby kluka něco bolelo. Zvlášť proto, že jsem Vám chtěl navrhnout, abychom šli po obědě na kopec."

„Šla bych moc ráda. Ale nevím, jestli Elias..." vzhlédla ke svému muži.

„Taky bych šel rád, ale obávám se, že tam bude hodně lidí."

„A je možné ti to tam nějak zpříjemnit, aby ses cítil lépe?" zeptal se k jejímu údivu Anton.

Elias slabě přitakal: „Když se ke mně nepřiblíží žádný Gumen. A taky by mi bylo příjemné, kdybychom se drželi dál od ostatních lidí."

„Tak to tak uděláme," řekl Anton. „Všechno bude tak, jak to budeš potřebovat. To platí i pro tebe, děvečko, když se nebudeš cítit dobře. Rád bych, aby tě už nikdy nenapadlo, že bys šla bydlet k Verity."

„Cože?" vyhrkl Elias překvapeně.

Lia k němu s lehkou provinilostí vzhlédla: „Došlo mi, že je pro mě důležité, aby ses doma cítil svobodně. A protože jsem se bála, že to u Dimitrových nepůjde, tak jsem zašla za Verity."

„A ona souhlasila, že nás u sebe nechá?"

„Snad bys nechtěl jít bydlet k té příšerné ženštině," vyhrkl Anton.

„Ne, to ne," zakroutil hlavou Elias. „Já jsem doma tady. Tedy dokud mě tu budete chtít."

„Potřeboval jsem od děvečky lekci, to je pravda. Ale my oba tě vnímáme jako vlastního syna. A kdybychom o tebe přišli, byla by to pro nás obrovská ztráta."

„Ještě nevím, co si k tobě můžu dovolit," odvětil Elias. „Ale taky jsem tu rád."

Po obědě skutečně zamířili na louku. Lia se natáhla k Eliasovi a dětem na deku a hladila ho po vlasech, dokud neusnul. Pak ho nechala spát a pletla s Aurim věnečky. Její milý byl u ní, byl na svobodě pod modrým nebem a ukolébal ho zvuk šumějící trávy.