Nechtěný dar (pt. 2)

8. Nečekaná návštěva (D)

Dorazili k domu a Iryna přišla otevřít. Anton vyskočil na vůz a vzal za cíp deky, na které Elias ležel. „Ustup, děvečko," řekl a pak další muži obestoupili deku a snesli ho opatrně dolů a táhli ho dovnitř na postel. V ložnici už byla rozestlaná postel u okna, vedle ní nachystaná horká voda, makové mléko a obvazy.

Pak si Lia všimla doktora Novika, už tam na ně společně s Lynou čekal. Když Lyna spatřila Eliase celého od krve, rozběhla se k Lie a ač nesnášela dotyky, objala ji. „Kdybys něco potřebovala. Třeba občas pohlídat děti... Jen si řekni, Lio. Hlavně, abys ty mohla být u něj."

„Děkuji," usmála se na ní. „Kdybys tu mohla ještě chvíli zůstat?"

„Zdržím se, než půjde pan doktor," souhlasila.

Pak usedla na postel a chytila Eliase za ruku. „Vezmeš si trochu makového mléka a pak ti pan doktor vyčistí rány," promluvila na něj azmarinsky a všimla si, jak slabě pootevřel oči a zase je zavřel.

Zahlédla, jak dovnitř nakukuje její synek. „Někdo by se měl jít s Aurim projít," navrhla.

„Já chci zůstat tady, maminko," protestoval chlapec.

„Tak co kdyby si zůstal vedle u holčiček. Budeš je hlídat, než se pan doktor postará o Eliase?" zeptala se chlapce a on přikývl a Lyna ho chytila do ruku a vyšla s ním ze dveří. Iryna zůstala v pokoji, stejně tak Kieran, zato Anton chvíli postával u dveří. Lia si v jeho očích všimla slz. Taky si všimla, jak se drží futer a přemýšlí. Vstala a došla k němu. „Elias by nechtěl, abys tady byl. Vím, že si před tebou chce zachovat hrdost."

„Jsem na něj hrdej. Opravdu strašně moc, děvečko."

„Tak co kdybys mu to řekl, až mu bude líp," řekla a Anton přitakal a odešel do světnice.

Pak si sedla na postel tak, aby měla Eliasovu hlavu v klíně a obrátila se na doktora: „Sundala jsem mu z rukou dřívka. Bála jsem se, aby si neublížil. Doufám, že to nebylo špatně."

„Ne, udělala jste dobře," řekl jí, ale ona nevěděla, zda to neříká jen proto, aby ji utišil.

Přisedl si k posteli a začal Eliasovi rozvazovat od krve zašpiněné obvazy na rukou. „Potrhal si stehy, ale to zašijeme." Nalil do sklenice mléko a podal jej Lie.

„Otevři ústa, lásko," zašeptala k němu azmarinsky a on celý pohár spolykal. Pak doktor nakázal Iryně nahřát jehlu. K Liině překvapení i Kieran zůstal. Seděl na posteli a pozoroval je. Ale Lia ho odtamtud nechtěla vyhánět. Věděla, že tam chce být pro svého bratra. I když jeho bratr byl ve skutečnosti Azmariňan, se kterým neměl stejné rodinné kořeny, ani víru.

Lékař z obou rukou odhodil zpřetrhané špinavé obvazy a Kieran je rovnou hodil do ohně. Lia mu zatím, než Iryna navlékla nit, ruce umyla horkou vodou a mýdlem. Nesnažil se jí vykroutit. Byl ve stejném stavu, jako kdyby ho praštili po hlavě kamenem. Jeho mysl byla tak vzdálená, že by ji teď nedovedli zavolat zpět. Pak doktor začal zašívat Eliasovy dlaně, nejdřív jednu, poté se přesunul na druhou stranu postele. Nemuseli Eliase otáčet, obratně se pokoušel dostat ke zraněním a nedotknout se přitom, pokud nemusel, Eliasových zad.

„Děkuji, že jste přišel tak rychle," promluvila k doktorovi.

„Abych byl upřímný, paní Delgadová, trochu mě k tomu donutila provinilost. Když jsem k Vám naposledy šel, měl jsem za to, že pan Draganov nebyl tak zlý člověk. Tady Iljev mi řekl, že zaslechl, že si pro Vás přišel Váš gumenský manžel. A já si bláhově říkal, že Vás přivede k rozumu. Proto jsem nespěchal."

„Podle Vás jsem moc hloupá, pane doktore," konstatovala. Vždycky o ní, když byl nevrlý, hovořil jako o holce. Ta holka... Malé nedospělé dítě. „A potřebuju gumenského muže, aby mi říkal, jak se mám chovat. A aby mě potrestal za neposlušnost."

„Naše prozatímní setkání mi nedaly dojem, že byste mohla žít bez muže, který na Vás bude dávat pozor. Ale chápu, že pan Draganov takový nebyl."

„Ale Elias takový je," opáčila mu. „Jenom na mě dává pozor s láskou a ne s bičem v ruce," pohladila Eliase po vlasech. Její muž ten dotyk zřejmě cítil a ze spánku zamumlal slabé: „Lio."

Doktor ruce omotal obvazy a připevnil k nim zpět dřívka. Vytáhl z horké vody vyvařenou látku a začal ji ždímat. Když se dotkl Eliasovy kůže, musela zavřít oči. Do uší jí vniklo jeho bolestivé kňučení.

„Jen vydrž, lásko," šeptala azmarinsky. „Jsem tady. Jsem u tebe..."

Kieran ji chytil za ruku. „Oba jsme s tebou," řekl k jejímu i doktorově údivu v azmarinštině. Když se natáhl po desinfekci, požádala Irynu o vařečku, kterou Eliasovi vložila do úst, aby měl, co skousnout. Pak se Elias dal do křiku a i omámený se pokoušel znehybněnými dlaněmi chytit polštáře. Trvalo to dlouho. Desítky minut. A Lie to připadalo jako celé dny. Když doktor skončil, uvědomila si, že se třese. Úlevně vítala, když Doktor dal Eliasovi přes záda obvazy a Iryna je překryla do studené vody namočenou látkou.

„Odpočineš si, Elio," zašeptala ke svému manželovi Lia.

Pak doktorovi zaplatila a ten společně s Lynou odešel. O pár minut později vešel dovnitř Anton. „Kolik to stálo?"

„Tři donáry."

Sáhl do kapsy a vytáhl tři zlaté mince. „Tohle je nazpět. Ty nic neplať, děvečko."

„Ale my máme peníze."

„Ber to jako dárek. Nemocným se přeci nosí dárky, aby se jim udělalo líp. Tak já jsme Eliasovi zaplatil doktora. Když už mluvíme o dárcích... U dveří se to množí balíčky."

„Cože?" nechápala.

„Lidé sem nosí jídlo a dopisy. Šel jsem si sednout na schody před dům a ptali se mě, jestli bydlím s tím Azmariňanem, že mě viděli na náměstí. Říkám, že jo. No a pak s tím začali chodit. Říkal jsem, že nic nechceme, ale pak jsem šel dovnitř a oni to začali stavět ke schodům. Prý aby se synek rychle zmátořil. Že je to hrdina."

„A jsou to velké dary? Nechtěla bych někoho obírat o obživu."

„Ne, jen drobnosti. Jablka, šunka, pár koláčů..."

„Tak to bychom měli nějak uložit, aby se to nezkazilo..."

„Iryna už se o to šla postarat," usmál se na ni. „Přinejhorším to rozdělíme na azmarinskou a gumenskou faru."

Chtěla vstát a jít Iryně vypomoct, když zaslechla klepání. „Snad ne další jídlo?"

Anton vstal a šel otevřít, ale vzápětí zaslechla hlas soudce a Stakarinského vůdce.

„Žije tu Elias Delgado?" tázal se soudce.

„Kluk si svůj trest už vyžral, tak oč jde?" slyšela říkat Antona.

„Přišli jsme za jeho ženou. Můžeme s ní hovořit o samotě?"

V tu chvíli si Dahlia vzpomněla na svou neposlušnost na náměstí a ze strachu, že ji odvlečou od Eliase a vyhostí z města se jí zastavil dech.