Nechtěný dar (pt. 2)

31. Stefanova nabídka (D)

K večeru jim přišla oznámit Verity, že za farářem nezašel. Přivedla s sebou obě své děti, protože je nechtěla nechávat doma samotné. Seděly u stolu a mlsně se přehrabovaly v jídle, které jim Iryna nabídla.

„Ten kluk je podobnej Eliasovi," poznamenal Anton, snad aby odlehčil situaci.

Lia mu však na to nehodlala nic odpovídat. Iryna ji zabalila do dvou dek, ale Lie byla i přes teplou letní noc stále zima. Z procházení města měla na obou nohách puchýře, ale byla připravená zítra pokračovat v hledání. Nehodlala to s Eliasem vzdát. Věděla, že neustane v hledání, dokud ho nenajde. Živého nebo mrtvého. Ale ne. Na to nehodlala myslet. Do očí jí vnikly slzy. Přála si, aby ji objal. Aby jí řekl, že je u ní. Aby ji něžně políbil na čelo a nahý k sobě přivinul. Aby se smál jejím nápadům. Aby prostě jen byl u ní a jeho modré vážné oči na ni láskyplně hleděly. Uvědomila si, že přestává cítit nohy a špičky prstů. Jako by byly z vosku.

„Bu-budu..." vykoktala. „Mít záchvat."

Iryna k ní okamžitě přiskočila a k jejímu údivu i Verity: „Hlavně dýchej. On se najde. Je to Elias. Ten má devět životů," tišila ji Verity. A z druhé strany se ozvala podobná slova ale v gumenštině. Uložili ji do postele a přikryly až ke krku peřinou. Pak slyšela, jak Auri v kuchyni mluví na Kyla: „Já, Auri..." představoval se mu azmarinsky. Verity se vrátila do kuchyně, a když je viděla, nakázala Kylovi: „Představ se."

„Mám se představovat Gumenovi?" vyhrklo dítě.

„Tak si dělej, co chceš. Hlavně to dojez a slušně poděkuj," odvětila mu. Pak vstala, chytila Auriho za ruku a vedla ho k Dahlii. Chlapec se na Verity však uprostřed dveří otočil: „Elias mi slíbil, že mě jednou naučí azmarinsky. Mám ho moc rád. Taky o něj mám strach."

„Co říkal?" otočila se na Dahliu udivená, že na ni dítě mluví.

„Že má Eliase moc rád a že má o něj strach," přetlumočila jí šeptem Dahlia a ta slova vycházející z jejích úst jí přivedla k pláči. Na to vzala Verity Auriho na klín a usadila se s ním na postel vedle ní. „Stále jsem přesvědčená, že se vrátí. Ale jestli se tak..." hlas se jí zlomil a pak pevnějším hlasem zopakovala: „Jestli se tak nestane, ráda bych, abychom my dvě přestaly být nepřítelkyně. Vlastně i když se vrátí. Chci to udělat pro něj. Pomoct Vám, abyste se měli dobře. Elias si to zaslouží."

Lia slabě přikývla. „Děkuji."

Pak zavřela oči a vyčerpaně usnula. Když se znovu probudila, z kuchyně slyšela Kirovův hlas: „Hledá ho už polovina města, ale bezúspěšně."

„Jestli jsme spíš tím ty únosce nezastrašili," postěžoval si Anton. „Chudák kluk. Šel jsem to nahlásit i strážníkům, ale když slyšeli, že napsal děvečce dopis, tak to odmítli řešit. Jenom Anatoly s námi hledá."

„A není možné, že ho nikdo neunesl? Že si jenom Elias nepřeje, abyste ho našli? Nebo, že odešel z města?"

„To on by děvečce nikdy neudělal," chránil ho Anton.

„Věřím Vám. Budeme tedy pokračovat v hledání."

„A nebude se Savchuk zlobit, že nejsi v dílně?"

„Savchuk hledá taky. V dílně nikdo nezůstal."

Liu dojalo, jak se všichni starali, aby ho přivedli domů, když ona nebyla schopná. Ale jen co se trochu zotavila ze svého zhroucení, začala také procházet celé město. Někdy s Antonem, někdy s Irynou a s tím, koho zrovna potkali. Lyna jí vyprávěla, jak je Kieran skleslý, že se nemůže také podílet na hledání. Elias byl pro něj stále jako bratr. Dokonce i Novikovi nabídli svou okamžitou pomoc, pokud ho najdou. Ale stejně jako Kirov nadnesli možnost, že prostě jen odešel z města, protože jeho city k Lie nebyly silnější než strach z útoků na Azmariňany. Ale Lia věděla, že to by jí neudělal. Chtěl s ní strávit věčnost, pořád tomu věřila. A i když teď žila i pro ty tři dítka, která měla poblíž sebe, věděla, že jestli ho ztratí, už nikdy nebude znovu milovat. Bude jen čekat, až se s ním v příštím v životě, v nebi nebo v čemkoli, co ji po smrti čeká, zase setká.

A tohle přesvědčení ji neopouštělo ani po třech týdnech, kdy už mnoho z těch, kteří ještě před pár dny chodili městem a křičeli jeho jméno, hledání vzdali. Tehdy už měla za sebou několik záchvatů. Přes den, když ho hledala, se ještě zvládla udržet na nohou. Večer už ji instinktivně Iryna uložila do postele a když se začala třást a neovládala své tělo, držela jí za ruku a hladila ji po vlasech. Přesto následujícího dne zase po snídani vyrazila. Volala jeho jméno a držela se pevně naděje, že uslyší jeho hlas volat to její. Když pak unavená přišla domů a zaslechla klepání na dveře, okamžitě byla i navzdory únavě na nohách a rozběhla se otevřít. A před ní k jejímu zklamání stál Stefan: „Taky tě rád vidím, Dahlio," řekl jí.

„Je tu Anton," zalhala. Ve skutečnosti byl s Aurim venku a krmil zvířata. A Iryna se ještě nevrátila z hledání Eliase. „Jestli okamžitě neodejdeš, budu křičet."

„To bych být tebou nedělal, jestli chceš toho Azmariňana ještě vidět," řekl a ona okamžitě vyhrkla: „Cože? On žije?"

„Půjdeme dovnitř," pokynul jí a prošel až do ložnice, kde si na posteli na dece hrály dcerky. Žužlaly panenky a Seli lezla po čtyřech, zatímco se za ní sestřička pokoušela doplazit.

„Tak co je s ním! Povídej!" vyhrkla, ale on jí namísto toho začal líbat. Dahlia se mu vykroutila a vlepila mu facku. Ale on se nezdál tím odmítnutím vykolejený. Ani jí tu facku nevrátil. Postavil se zády k oknu a řekl: „Teď buď ticho. Je možné, že se dívají do oken. Jestli mi rozumíš, dej ruku v pěst."

Lia tak učinila.

„Potkal jsem ve městě Vasila. Říkal mi, že ví, že se chci tomu Azmariňanovi pomstít, a že mě vezme k maskám. Je možné, že mě k němu zavede. Když budeš souhlasit, přidám se k nim a zjistím, kde ho drží."

Lia chtěla vyhrknout hlasité ano, ale pak se zarazila.

„Ale nebude to zadarmo..." dodal. „Udělám to za jednu noc s tebou."