Nechtěný dar (pt. 2)

172. Příměří (P)

 Probudila ho azmarinština. V první chvíli ho napadlo, že tohle bude asi ten příští život, který staří bohové slibovali. Jenže proč by se narodil jako Azmariňan? Možná proto, že se v něj přeměnil za trest, kvůli tomu, jaké předsudky vůči nim choval. Pak však začal vnímat víc své okolí. A uvědomil si, že ten hlas patří světlovlasému muži, který se nad ním skláněl. Tu tvář neznal. Když zamrkal proti dennímu světlu, ochromila ho obrovská bolest hlavy.

„Probouzí se," slyšel hlas své sestry. „Paskale, jen v klidu. Jsem u tebe. Tohle je doktor Hernandez. Říká, že se nemáš zvedat, dobře."

„Bolí mě hlava," zašeptal. V ústech měl sucho.

„Aby taky ne," cítil jak ho pohladila po vlasech. „Kopl tě kůň."

„A paní Velevová?" začal se rozpomínat.

„Jsem v pořádku," zaslechl Emerynin hlas od dveří. A pak ji i zahlédl v doprovodu svého manžela. Sáhla si na břicho a řekla: „Oba jsme v pořádku. Díky Vám."

„Jsme Vám moc vděční," dodal Nik. „A kdybyste od nás někdy něco potřeboval."

„Nevím, co bych měl potřebovat," přiznal po pravdě. „Nečekal bych, že to někdy řeknu Azmariňance, ale jsem rád, že se Vám a tomu malému nic nestalo."

„Chápu Vás," pronesla Emery. „I já se každý den podivuji nad tím, jak moc mi jsou lidé se stejnou rasou jako ti, kteří mi ublížili, blízcí," očividně se usmála na Liu.

„Jednou jsem jednomu Azmariňanovi zachránil v gumenských bažinách život. Byl to můj první rok v boji proti Azmariňanům. Byl jsem ještě dítě a nikdy předtím jsem Azmariňany neviděl," svěřil se jim. Všiml si, že ho všichni se zájmem poslouchají, kromě doktora, který zjevně neuměl tak dobře gumensky, a tak si začal balit instrumenty.

„Sotva jsem ho vytáhl na břeh, otevřel oči. Vím, že mě viděl. Já vzal tenkrát nohy na ramena a schoval jsem se. Viděl jsem, jak prohledává okolí. Měl jsem za to, že mě chtěl zabít. Ale třeba to tak nebylo. Nevím, možná je to ode mě bláhová myšlenka. Dřív jsem si vyčítal, že jsem byl takový slaboch, že jsem ho zachránil."

V tom se ozval další hlas: „Chtěl jsem tě zabít," slyšel říkat Eliase, který právě vcházel do místnosti. „Nedělej si žádné iluze. Kdybys tam zůstal o chvíli déle, bylo by po tobě."

„Ty?" Paskalovi chvíli trvalo, než mu to docvaklo.

„Pokud Gumeni nezachraňují Azmariňany na potkání, tak jsem to byl já. Hádám, že Emery není jediná, kdo ti vděčí za svůj život," podal mu ruku, ale Paskal na něj jen zmateně hleděl.

„No tak. Není na čase, abychom zakopali tu válečnou sekeru. Jestli ne kvůli sobě, tak kvůli tvé sestře."

„To mi říkáš poté, co jsem se dozvěděl, že jsi mě chtěl zabít?" vyhrkl uštěpačně Paskal.

„Ne každá rodina je perfektní," ušklíbl se Elias. „Ale já to myslím vážně. Už kvůli tvé sestře bychom spolu měli vycházet. Mrzí mě, co se tenkrát stalo, ale už to nedovedu vrátit zpět."

„Tak dobře, kvůli ní," přijal ruku. „Ale jestli jí někdy ublížíš, tak tě v další bažině už nechám."

„K tomu nebudeš mít příležitost. Já se už budu jakýmkoliv bojům vyhýbat obloukem."

Paskal zůstal ještě pár dnů upoutaný na lůžko. Seděla u něj Lia, ale ta byla ještě stále zesláblá z únosu do Severopolu. A zatímco někdy po něm nechala lézt dcerky a radostně mu vyprávěla o tom, co je na statku nového, jindy ji odtamtud Elias unavenou odnesl do postele. Jednou za ním přišel i sám. Sedl si vedle jeho postele a Paskal s úšklebkem zavtipkoval: „Jdeš mě udusit polštářem?"