Nechtěný dar (pt. 2)

190. Boží znamení (D)

 Klečeli vedle sebe a modlili se. On se sepjatýma rukama zíral přes postel kamsi z okna. Ona si zakrývala oči dlaněmi. Nevěděla, jestli ji ti nahoře slyší. Přála si, aby jí dali znamení. Že v ni věří, i když ona v ně víru ztratila. Že jsou stále na její straně. Ale zatím slyšela jen Seliino žvatlání, zatímco ji Auri choval na posteli na kolenou. Selia už měla dávno spát a Lia potlačovala nutkání vstát a jít ji uložit do postýlky, když zaslechla dceru žvatlat: „Mami, podívej!" Neovládla zvědavost a zatímco už i Elias naléhal: „Lio, otevři oči."

Když tak učinila, všimla si, že z nebe padají hvězdy. Přešla k oknu a vzala Seli do náručí.

„Je to dobré nebo špatné znamení?" dotázal se jí Elias a Lia se na něj ohlédla a usmála se: „Dobré." Z dálky zahlédla po cestě se přibližující petrolejku. „Iryna?" napadlo ji.

„Paskal," odpověděl Elias. „Tolik k tomu, že má domů chodit ještě za světla."

Vzápětí se z kuchyně ozval štěkot Darka, který si do té doby spokojeně hověl na kamnech.

„V gumenské mytologii znamenají padající hvězdy boží požehnání. Ale nechce se mi věřit, že by moji bohové chtěli, abych svého syna vodila každý týden do svatostánku jiné modly."

„Třeba to tak vůbec není," zaslechla říkat Eliase.

„Jak to myslíš?" nechápala.

„Třeba můj bůh a tvoji bohové nemusí nutně stát proti sobě. Třeba má on stejně tváří jako ti tvoji. Víš co tím myslím?"

„Ani ne," přiznala Lia popravdě.

„Třeba věříme v to stejné..."

„Ty věříš v duchy žijící v lesích?"

Elias zakroutil hlavou: „Máš pravdu, že v tom ta moje teorie trochu pokulhává. A asi se mi ten nahoře teď směje. Ale já věřím, že jsem ho viděl dělat zázraky a věřím v zázraky, které se staly z vůle tvých bohů. Protože ty jsi věřila, že všechno dopadne dobře."

„Tak to máš v sobě mnohem víc víry, než já," zasmála se a pohladila ho po tváři. Elias ten večer usnul rychle. Spali s Aurim stejně klidně. Zato Lia byla dlouho vzhůru a nakonec popadla úplet a šla za Paskalem. U něj se taky ještě svítilo. Čekala to. Když zaklepala, ani k ní nevzhlédl. Maloval barvami na vypálenou vázu. Darko mu zatím seděl u nohy a žebral, protože mu nedošlo, že Paskal v ruce nic k jídlu nemá.

„Přišla sis pro to škvrně?" zeptal se.

„Došlo mi, že je u tebe," odvětila. „Nemůžu spát, tak mě napadlo..."

„Zajít za svým drahým bratříčkem?" otázal se jí.

„Tak nějak," usmála se Lia. „Moc toho o tobě nevím. Jak se teď máš... Co je nového..."

„Držím si odstup," přiznal. „Je to tak lepší."

„To říká kdo?" zeptala se ho nechápavě.

„Já. Snažím se si zvyknout na to, jaký život vedeš. A říkám si, že je určitě krásný oproti tomu, jaký život jsem ti i já připravoval," namočil štětec do barvy a znovu začal vyťukávat malé tečky v souměrné vzdálenosti od sebe. „To budou středy květin," poučil ji, než pokračoval. „Když si vzpomenu, jak jsi vběhla do té vody... Vlastně na to vzpomínám často. Tenkrát jsem si myslel, že tě chráním před sebou samotnou. Teď vím, jak to bylo. A spoustu věcí, které bych dřív nedovedl připustit, aby moje sestra dělala, se učím respektovat. Vím, že tady nad tebou, ačkoli jsem tvůj příbuzný, nemám žádnou autoritu. Nejdřív je Elias, pak Anton... pak dlouho dlouho nic..."

„Ne," zakroutila hlavou, vzala štěně do náručí a začala ho něžně hladit, zatímco se jí zvíře zase pokoušelo zakousnou do ruky. „V rozhodování, co udělám se svým životem, jsem tady na prvním místě vždycky já. Až pak ostatní," očima spočívala na lesknoucí se glazuře vzorovaného nádobí. „Ráda si za tebou přijdu pro radu, když budu vnímat, že mě necháš se svobodně rozhodnout a nebudeš chtít rozhodovat za mě."

„To nechci, sestřičko. Pořád se učím, jak to tu chodí. Ale jsem víc otevřený novým zvykům," šibalsky se usmál.
„Martin má na tebe dobrý vliv," musela poznamenat.

„Jo. Jsem s ním rád," přiznal jí zpříma. „Ukazuje mi, jak se dívat na svět bez vší té zášti, kterou jsem vždycky cítil. Vůči otci, sourozencům, Azmariňanům..."

„je to vidět," ukázala ke zdobené váze, na níž už kreslil bílé lístečky. „Tohle mě naučila máma."

„Pamatuji si, že jsi mi to vyprávěl v Severopolu," poprvé po dlouhé době se k tomu dovedla alespoň slůvkem vrátit. „A teď jdeš v jejích šlépějích."

„U hrnčíře se mi pracuje dobře. Ale napadlo mě, že bych si pořídil vlastní kruh. Snad by Anton mohl prodávat i nádobí. Nebo já sám. Nevím..." zrudly mu tváře rozpaky.

„Myslím, že to by se mu moc líbilo, kdyby mohl nabízet ještě víc zboží. Anton je rozený trhovec," musela se zasmát.

„A co ty? Proč ještě nespíš?"

„Jde o Gabiju. Nejsme si nijak zvlášť blízké, ale rozumím, jak těžká pro ní dnešní noc je. Jen si přeji, aby všechno dobře dopadlo."

„Jo, tomu rozumím," přikývl. Všiml si, že se chvěje chladem. „Můžeš si zalézt na chvilku ke mně pod peřinu. Já budu stejně ještě chvíli malovat."

Lia přikývla a zachumlala se do přikrývky. „Přála bych si, aby byl Auri velmi vzdělaný," svěřila se mu. „Nejsem proti řemeslu. Když se dělá dobře. A vím, že vzdělaných Gumenů je málo. Ale já bych si přála, aby byl třeba učitel nebo doktor. Nebo možná duchovní. Ale s těmi já nemám tolik dobrých zkušeností, abych mu takovou cestu jistojistě schvalovala. Snad by se mohl všemu naučit od Daria."

„Azmarinskou medicínu?" dotázal se jí. Bylo příjemné si s bratrem jen tak povídat. Jeho hlas na ni měl zase ten uklidňující dojem jako v Severopolu, kdy jí všechny ostatní hlasy a tváře děsily.

„Myslím, že je trochu víc precizní než gumenské léčitelství. Ale kdyby uměl to nejlepší z obou... Věřím, že by dovedl být jednou skvělý lékař nebo klidně jen léčitel, za kterým by si mohli místní přijít pro radu. Jen se občas bojím, co bude se Seli a Iri. Jaký život ony povedou. Chtěla bych, aby měly i jiné poslání než jen být dobrými manželkami. Ale tomu ty asi nemůžeš rozumět."

Paskal chvíli prováděl soustředěné tahy štětcem, než k ní vzhlédl. „Ale rozumím, Lio. Teď už tomu rozumím. Zvlášť, když vidím, jak dobře ty ovládáš dva jazyky, jak dovedeš číst a psát a dokonce hrát karty," zasmál se. „Jestli budou po tobě, možná ani jim nebude spořádané gumenské manželství stačit. Možná Iri. Jenže ta..." chvíli přemýšlel, jak to říct, aby se Lii nedotkl. Jenže ona to velmi rychle pochopila. „Ta gumenského muže nenajde."

„Třeba ano. Já nevím, jaký v té době bude svět..."

„Já doufám, že jiný. Ale taky mám pochybnosti. Velké pochybnosti, že je neuvidím vyrůstat. Stalo se toho příliš na to, abych si myslela, že je Stakarino bezpečné místo pro míšenky. Snad se pak utišuji myšlenkou, že pro Auriho vidím tolik možných cest. Jen ho musím nechat se osamostatnit. A i to my přijde tak složité."

„Anton říkal, že ho chcete dát do azmarinské školy."

Lia přikývla: „Je to jen malá skupinka při kostelu. V té gumenské na něj děti byly zlé. A Azmariňané nám v tomhle městě zatím neublížili. Pro oba z nás to bude po zážitcích z Azmarinských vrchů těžké. Ale snad... Panu faráři věřím, že to bude bezpečné," doprostřed rozhovoru se zvalo otevření dveří ze spodního patra. „To bude Anton z hospody," napadlo Paskala. Lia vyběhla na chodbu, když se tam střetla s Eliasem a oba dva shlídli dolů na Irynu, která si právě svlékala kabát. „Je to zdravá holčička."