Nechtěný dar (pt. 2)

21. Eliasova malá domácnost (E)

Když měl po dvou měsících poprvé zase nad hlavou modré nebe, najednou mnohem lépe chápal Dahliiny pocity po útěku z Lightmondu. Vychutnával si pohled na oblohu a i jeho obvykle kamenná tvář se rozsvítila slabým úsměvem. „V létě je tu moc krásně," prohodila k němu Lia, kterou už očividně omrzelo mu dopřávat ticha.

„Jo, je, miláčku," odvětil. Cítil vůni rozkvetlé přírody, na tvář mu foukal teplý vítr a skoro zapomněl na bolest v zádech a v pochroumané ruce, kterou se teď opíral o hůl. Když procházeli kolem šátkářky, pokývli na ni a Elias k Lie pronesl: „Brzy ti koupím další šáteček. Jen co nám začnou zase přibývat peníze." Očekával, že Lia bude jako obvykle hledat slůvka skromnosti. Že mu to vymluví. Ale ona se jen usmála a políbila ho na tvář. Za dva měsíce měla mít narozeniny a Elias se chtěl postarat, aby její den byl nádherný.

Když dorazili k domu mistra Savchuka, už byl dost utahaný. Samotná cesta ho po měsících ležení zmohla, ale nechtěl si stěžovat. Musel se zase postavit na vlastní nohy. Lia s Irynou byly sice stále proti, ale Anton nic nenamítal a byl to Anton, který především teď platil za jejich jídlo. Byla to jeho střecha pod kterou nyní Eliasova pětičlenná rodina žila.

Zaklepal a čekal, až mu někdo přijde otevřít. Lia ho držela za ruku, ale spíš ji něžně svírala a hladila než že by ji opravdu stiskla. Měl na ní stále ošklivé jizvy, které už mu v dlaních a na hřbetu ruky zůstanou. Otevřel jim tmavovlasý mladíček, kterého Elias ještě v dílně neviděl. Sotva je spatřil, nechal otevřené dveře a s křikem běžel dovnitř: „Mistře Savchuku! Mistře Savchuku!"

„Snad nehoří, Lavrove," zaslechl volat Savchuka.

„Je tu nějaký Azmariňan."

To už Elias zahlédl mistrovu tvář. „Dobrý den, mistře Savchuku," pozdravil ho uctivě. „Přišel jsem se s Vámi dohodnout na práci. Ale jestli už jste namísto mě našel náhradu, tak já zase půjdu."

„Ale kdepak, Delgado. Jen pojď dál. Takhle brzo jsem tě tu nečekal? Co ruce?"

„Bolí," odvětil Elias. „Ale už s nimi snad zvládnu pracovat." Rozhlédl se po dílně, kde všichni ustali v práci. Chalkin k němu hned vyrazil. „Posílal jsem Vám něco na přilepšenou. Doufám, že už je ti dobře. Byl jsem i na náměstí," spustil.

„Děkuju. Moc si toho vážíme," odvětil Elias.

„Byla to nespravedlnost," zavolal k němu k jeho údivu Kirov.

Elias si všiml, jak na něj Lia vyděšeně pokukuje a proto opáčil: „Věděl jsem, jaké můžu mít problémy, když jsem to udělal."

„Ale neměl jsi na výběr. Kdyby někdo chtěl napadnout Kaťu..."

Na to Elias jen se slabým přátelským úsměvem přitakal. Nemohl říct, že to byla spravedlnost. On to jako spravedlnost nevnímal. A z hlavy nevymyslel obhajobu soudcova názoru. Nepovažoval se za hrdinu. Ale považoval se za otce, který by pro svoje dcery obětoval víc než jen své ruce a záda. Dal by za ně bez mrknutí oka život. V soudní síni věděl, že nemá argument, který by soudce přesvědčil, aby ho neodsoudil. Ale současně neměl ani argument, který by podtrhoval spravedlnost soudcova rozhodnutí.

„Tohle je Lavrov, je tu novej. Ale však on si na tebe zvykne," objasnil Eliasovi Savchuk. „Půjdeme to vyřídit nahoru, dobře?"

Společně za ním vystoupali nahoru, kde je uvítala i paní Savchuková. Usedli ke stolu a Savchuk jim nabídl koláče. Oba dva se zdráhali, ale jeho žena k nim talíř přisunula: „Jen si vemte. Potřebujete si trochu osladit život."

A tak se Lia natáhla po koláči a podala jeden i Eliasovi.

„Takže ty už se cítíš na to, abys zase začal pracovat?" zajímal se Savchuk.