Nechtěný dar (pt. 2)

113. Řetěz s pouty (E)

 Na cestu vyrazili až šest dnů poté, co se dozvěděli o tom, že je Dahlia naživu. To čekání ho dohánělo k šílenství. Nejraději by s sebou vzal tucet stakarinských vojáků a Anatolyho. Jenže stakarinští vojáci pouze bránili město. Nebyli tu od toho, aby se pouštěli do konfliktů za hranicemi, kde platily už jiná pravidla. A Anatoly měl plné ruce práce s vyšetřováním, jak se ti lumpové dostali do města a kdo byli ti dva mrtví lidé. Elias věděl odpověď jen na tu první otázku. Gumeny nikdo neprověřoval a nehlídal. Navzdory rovnoprávnosti se s nimi ve městě jednalo jako s oběťmi a s Azmariňany jako s útočníky.

Iryna mu s sebou zabalila do prostěradla obrovský balík věcí.

„To je od Vás hezké, ale já už se sbalil," omluvně pokrčil rameny. Ona ale řekla: „To je pro Dahliu. Oblečení, taky nějaké léky a jídlo. Je tam med a ovesné vločky. Na cestě moc jídla mít nebudete a tohle by jí mohlo dodat sílu, kdyby se k ní tam nechovali právě hezky. A ještě tohle," vytáhla z balíku skleněnou lahvičku s jakousi mastí. „Nejsem tak důvěřivá jako Anton. V tomhle je bylinková mast. Na rány, ale i kdyby..." začervenala se a hledala správná slova: „Kdyby ji někdo nakazil."

Eliasovi došlo, kam tím míří. „Je to její rodina," ujistil ji i sebe, ale všechno si od ní vzal.

Na cestu se nakonec vydávali v téměř dvaceti lidech a dvanácti povozech. Elias jel zatím s Antonem, ale na zpáteční cestu chtěli vyměnit vůz s Morozovem. Byl víc bytelný a širší. Pro Liu tak pohodlnější na cestování. Taky byl překrytý plátnem a bez sena se do něj daly natahat peřiny a slabá matrace. Přesně tak Morozov vůz zařídil.

Když opět uviděl les, ze kterého s Liou a Kieranem do města přišli, krajina se mu najednou zdála víc neutěšená než tenkrát. Cesta hrbolatá, rozbahněná plná spadaných větví. Každou chvíli někdo sesedal a vyklízel cestu.

„Takhle tam možná dojedeme do příští zimy," utrousil Elias sarkasticky k Antonovi.

„I oni tudy museli."

„Oni už budou nejspíš brzy v Severopolu."

„Za pár dnů asi ano," přikývl Anton. „Nám to zabere dýl. Je nás víc. Ale taky nejsme schopní každého na potkání zastřelit."

Začalo se smrákat a Anton navrhl Eliasovi, aby se schoval na seno pod plachtu, že se pak vymění. Elias přelezl dál do povozu, když si všiml, že se pod plachtou cosi hýbe. Sáhl k pasu pro nůž a prudce odkryl plachtu, odkud na něj však hleděl vylekaný Kieran. Elias se nezmohl na nic jiného než na rozčílenou zrazenou grimasu. Přetáhl přes sebe i Kierana plachtu a ve tmě se k němu otočil zády.

„To mám jen tak sedět doma na zadku a nic nedělat?" vyhrkl Kieran.

„Jo, to přesně jsi měl udělat," opáčil mu Elias.

„Proč? Nevěříš mi, že ti dovedu pomoct?"

„Protože nechci, aby se ti něco stalo, Kierane. Jsem za tebe... Zodpovědný."

„Byl jsi. V Tanswrocku. Ale teď už jsem dospělej."

„Bohužel," ušlo Eliasovi podrážděně. V Azmarinských vrších by ještě dospělý nebyl. V Guménii už z něj byl v sedmnácti muž. „Třeba si to někdo rozmyslel a bude se chtít vrátit. Můžeš jet s ním. Tady jsme ještě blízko. Je tu bezpečno."

Kieran však podrážděně vyhrkl: „Nikam se nehnu. Nezáleží na tom, co řekneš. Já jedu pro Dahliu. Šel bych pro ní třeba pěšky."

„Nejradši bych tě přerazil," podrážděně uniklo Eliasovi, ale dál už to nebyl ochotný řešit. Musel se s jeho přítomností nějak smířit. Kdyby jen Kieran byl to jediné, co ho trápilo...

Když se začalo stmívat, průvod se zastavil a Morozov dal pokyn k utáboření. Elias vylezl zpátky k Antonovi na kozu a rozčíleně skrz zuby procedil: „Tak my budeme každou chvilku zastavovat?"

„Jedeme celý den. Koně si musí taky odpočinout."

Elias na to přikývl, ale vzápětí uviděl, jak Antonův starý přítel vytahuje lahev rumu a káže, ať muži seženou chrastí na podpal.

„Snad si nemyslí, že tady budeme do rána," nelíbilo se Eliasovi.

„Jsou to Gumeni, kluku," připomněl mu Anton. „Žádní vojáci, které bys donutil pochodovat."

„Však se mohou prostřídat u opratí."

„To nezkoušej, kluku," zarazil ho. „Dej jim pár hodin. Popijí, naloví něco do zásoby. Trochu se protáhnou."

„A až jim dojde šnaps, tak pojedou domů?" zabručel Elias, ale na odpověď nečekal. „Kieran jede s námi. Je pod plachtou," oznámil mu. Seskočil a popadl kovovou past na králíky.

„Ty lovit nepůjdeš," zarazil ho Anton.

„A to jako proč?" teď už trochu zvýšil hlas, takže se na něj ostatní začali ohlížet.

„Protože ty s námi nepojedeš jako jeden z nás. To by prošlo ve Stakarinu. Ale jestli na někoho narazíme..." otočil se za sebe a vytáhl z pod plachty do deky zabalený uzlík, který cinkal, sotva si ho vzal do ruky. Pak mu ukázal řetěz s pouty. Pak zakřičel: „Hej, hoši. Jestli na někoho narazíme, tak vezeme tady kluka do dolů za Severopolem."

„Jako otroka..." došlo Eliasovi. Už jednou ho tam chtěl nechat odvést Draganov.

„Je to jen zástěrka, kluku," vysvětlil mu Anton tišeji. „Kdybychom vycítili nebezpečí, nasadíš si je a schováš se pod plachtu. Hoši budou držet hlídky."

„A to myslíš, že mě necháš někde před Severopolem schovanýho jako zbabělce?"

„Do města ti Iryna přibalila kápi. Věděli jsme, že tam budeš chtít jít s námi. Chci přivést Dahliu zpátky, ale taky se chci postarat, že se nevrátíme bez tebe."