Nechtěný dar (pt. 2)

20. Chceš jít zase do dílny? (E)

Lia se z ranního pláče zotavila rychle. Snědla pár palačinek a do tváři jí vnikl ruměnec. Jen slabý. Nikdy se příliš nečervenala. Ale Elias měl tuhle slabou září na její snědé kůži rád. Její radosti ještě více napomohla odpolední návštěva Emery s Nikolayem. Do porodu už jí chyběly jen dva či tři měsíce. Eliasovi pohled na ni nebyl příjemný. Obával se, že se něco zvrtne. A že to připomene Lie vlastní potraty. Ale Lia byla nadšená. Vytáhla malé oblečky po holčičkách a nabídla jí je. Některé z nich už byly od Savchukových, přesto si z nich pár vybrala. Pak spustila o jménech a Lia, která spoustu z nich ani neslyšela, jí jako u vytržení poslouchala. Zato Auri se držel u maminky a tu cizí azmarinskou paní si plaše prohlížel. Když bylo potřeba přebalit Iri, Elias k němu kývl a chlapec ho následoval do ložnice. Zatímco chystal plínky a namáčel plátýnka, hoch se usadil na postel.

„Emery se nemusíš bát," promluvil k němu.

„Já se snažím. Omlouvám se," sklopil Auri zrak. Elias položil Iri na postel, usedl vedle Auriho a chytil ho za ruku. „Když jsem byl tak malý jako ty, moc jsem se bál Gumenů. Poslouchal jsem příběhy o tom, že Gumeni jsou potomci obrů a čarodějnic. Že mě gumenští muži dovedou rozšlápnout jedním obřím chodidlem a gumenské ženy dovedou proklít pohledem."

„Ale to je přeci hloupost," zasmál se chlapec.

„No vidíš. A já tomu tenkrát věřil. Ještě když jsem potkal tvoji maminku, jsem si myslel, že je zlá a proradná čarodějnice. A tvoje maminka má přitom to nejčistší srdíčko. I Emery je moc hodná. Když jí řekneš, že se jí bojíš, bude na tebe mluvit mile, aby tě to přešlo."

Pak Iri zakňourala a Elias se dal do práce. Auri si v tu chvíli zacpal prsty nos: „Otec říkal, že muž takové věci dělat nemá."

„Já to vidím tak, že tvoje maminka se teď baví s našimi přáteli. A Iri je stejně tak moje jako její. Není důvod, aby musela ukončit konverzaci, když se mohu o Iri postarat i já. To, že se postarám o svou dceru ze mě přeci nedělá menšího muže. Nebo myslíš, že ano?"

Auri zakroutil hlavou a pak k němu pronesl: „Taky bych chtěl mít takového tatínka."

Elias netušil, co na to říct. Chlapec to na něm poznal a rozpačitě sklopil zrak. Na to si k němu Elias kleknul a dítě objal. „Vím, že tvůj otec byl velmi zlý člověk. Ale máš moc hodnou maminku. A ta se o tebe bude starat vždy. Nehledě na to, jak budeš velký."

„Třeba ze mě bude obr," zažertoval už klidnější chlapec a Elias ho vzal na ramena, až se mohl dotknout stropu. „Takhle veliký?"

„Ještě větší!" vyhrkl hoch. Když se vraceli do kuchyně, Lia se na ně široce usmívala. „Co jste to tam prováděli za šaškárny?" tázala se. Zevnitř byl zřejmě slyšet chlapcův smích.

„To je tajemství," zašklebil se Auri a objal jí kolem sukně.

„Je celý po tobě," pronesla Emery k Lie. „Musíš být moc šťastná, že ho máš zase u sebe."

„Ještě před rokem v Lightmondu jsem si nemyslela, že bude možné, abych je měla u sebe oba," překvapila Eliase Lia tou přímou odpovědí. „A teď tu jsou. Dnes ráno mi dokonce udělali snídani do postele."

„Elias mě naučil palačinky. Ale zvládl jsem je úplně sám. Viď, Eliasi!"

Elias přikývl: „Je to moc šikovný chlapec."

„A co že jsi nešel do školy?" dotázala se pak Emery. „Anton nedávno Nikolayovi říkal, že už je z něj žák."

„Mamince nebylo dobře," odpovědělo dítě a Lia se na to plaše usmála.