Nechtěný dar (pt. 2)

152. Dobrý člověk (P)

 Stakarino se mu hnusilo. Tolik hříchu na každém kroku. Nemravnost. Páry se tu líbaly na ulici a starší ženy nenosily šátky od svých manželů. A Azmariňané? Chodili mezi Gumeny se vztyčenou hlavou jako by se na nich stále jejich bratři a sestry nedopouštěli genocidy.

On zažil bitvy proti Azmariňanům, jenže teď jako by byly zbytečné. Jako by se nic z toho nestalo. Jako by nemusel nasazovat krk. Odměnou mu měl být Liin smích. Jenže jeho sestra dál chřadla. A on začal sám přemýšlet, že odjede. Měl dvě zdravé ruce a mládí. Mohl se dát do služeb žoldáků, vydělat si nějaký ten peníz, najít si slušnou ženu. Ale taky ho tam venku mohli najít Mitkovovi nebo ti, kteří zbyli z Chakarových lapků.

Po rozepři s Eliasem, ze které vyšel zase on, jako ten špatný, se jako už několikrát od svého příchodu do Stakarina, šel o samotě opít. Vyhovovalo mu to. Jen v hospodě měl sem tam pocit, že je svět v pořádku. Moc Azmariňanů tam nechodilo, a ti co ano, se drželi u menších stolů v tmavých rozích.

Sem tam si ho lidé prohlíželi a ptali se ho, jestli přišel z daleka. On na to odpovídal jen „z daleka, z daleka," a tím jim dával najevo, že nemá zájem o další konverzaci. Ani dnes si nepovídal. Klopil do sebe jeden půllitr za druhým. Dal tak šest kousků a pár panáků zelené, když dovnitř vešel Azmarinský pár, muž a k jeho údivu žena. „Myslel jsem, že tohle je slušnej podnik," vykřikl tak, že ho slyšeli až v nejzažším konci hospody.

Muž se na to otočil k ženě a řekl jí: „Pojď, Caroline, půjdeme jinam. Tady to není bezpečné."

„A kde je? Kam jste Vy zasraní azmariňani nevpadli." Kolem Severopolu viděl spoustu zmasakrovaných opuštěných vesniček. Jen na zbytcích těl hodovaly vrány. Při obléhání města je zplundrovali Azmariňani hledající zásoby. Kdo jim vstoupil do cesty, toho mučili, zabili, znásilnili, odvlekli do otroctví.

„Jediné místo v téhle zasrané zemi, kde je mír. A i tam Vás člověk musí tolerovat. Jako mor," uplivl si. Hodil na stůl útratu.

Rozběhl se směrem k nim a muž okamžitě ženu odhodil na stranu připravený Paskalovi čelit. Ale Paskal se nechtěl prát. Míjel ho a vypadl na čertvý vzduch.

Až na konci ulice si uvědomil, že ho z hospody sleduje stín. Nesnažil se skrývat. Naopak, pokoušel se jeho rychlému kroku stačit a doběhnout ho. Přikrčil se ke stěně a vytáhl kapesní nůž. A sotva ho pronásledovatel míjel, ke krku mu přiložil ostří: „Kdo jsi a proč mě sleduješ?"

„Klídek," vyhrkl hned známý hlas: „To jsem já, Martin."

„Martin?" opakoval po něm. V přeplněné hospodě si ho vůbec nevšiml.

„Jo, jsem to já. Tak mě sakra pusť, jestli mě nechceš podříznout!"

Schoval nůž a ustoupil. „Klidně bych to mohl udělat. Plížit se za mnou takhle v noci!"

„A ten Azmariňan v hospodě by taky mohl podříznout tebe."

„To těžko. Hned by ho popravili."

Martin se ušklíbl: „Učíš se rychle. Zákony jsou tu k Azmariňanům přísnější. Neměl by ani soud. Nikdo by neřešil, že ses opil jako prase a chtěl napadnout jeho ženu."

„Tak to nebylo."

„Ale vypadalo to tak," upozornil ho Martin. „A na ně dva to tak taky působilo."

„Kdyby v Guménii nevyvraždili tolik lidí, nemuseli by se bát."

„Tihle dva?" zeptal se Martin, ale Paskal měl dojem, že se mu spíš posmívá. „Řekl ti někdy někdo, jak to vypadá z druhé strany. Co naši lidi dělali v Azmarinských vrších. Vždyť kousek od Severopolu je otrokářská kolonie."

„Trestanecká kolonie," opravil ho Paskal. „Pro ty největší azmarinský monstra."

„A víš, kolik tam odvádějí Azmariňanů?"

„Ty snad jo? Uvěřil jsi nějaké azmarinské propagandě?"

„Zatímco tys nevytáhl paty ze severu Guménie, já byl několik let v Kingsfordu."

„Jako otrok?" zeptal se překvapeně Paskal.

„Jako otrok," opakoval po něm Martin.

„A přesto jsi uvěřil jejich lžím."

„Viděl jsem, co znamená, když se naši vojáci snaží osvobodit město. I ta dívka, kterou jsi tak vyděsil, to okusila na vlastní kůži. A to nikdy nikomu neublížila. S Caroline jsme o tom mluvili. Máme..." zarazil se posmutněl. „Mívali jsme společného známého."

„Naši muži by se Azmariňanky nedotkli."

„To vykládej většině z Azmariňanek, které sem utekly. Nebo víš co, řekni to Eliasovi. Ten to uslyší moc rád."

„Proč zrovna jemu?" nechápal Paskal.

„Protože jemu zavraždili Gumeni ženu. Vytáhli jí z postele, pravděpodobně znásilnili, zbili a zabili."

Paskal se na chvíli odmlčel, ale jeho zmatení rázem přebyl nutkavější pocit a těsně vedle Martinových bot vyklopil obsah svého žaludku. „Asi jsem to s tím chlastem trochu přehnal."

„Asi. Bydlím tady kousek. Jestli chceš, můžeš přespat u mě. Zajdu říct Dimitrovým, že jsi v pořádku, aby si nedělali starosti."

„Oni by si kvůli mně starosti nedělali," ušklíbl se Paskal.

„Ale dělali," odporoval mu Martin.

„Děkuji za nabídku," řekl pak Paskal. „Ale nepřijmu jí. Je to kousek. A já chci být poblíž Lii."

„Tak tě aspoň doprovodím," vzal ho pod ramenem a vydali se na cestu.

„Jsi dobrý člověk," pronesl po chvíli Paskal k Martinovi. „Nikdo mi od útěku ze Severopolu tak nepomohl. Nebýt tebe, nechali by mě po cestě chcípnout."

„Možná jsem na rozdíl od ostatních jen moc hloupý a důvěřivý," ušklíbl se Martin.

„Ne, vážně. Já moc dobrých lidí nepotkal. Nemůžu říct, že by všichni Mitkovovi byli zlí. Ale moc dobrých jich není. A ti, co jsou, to umí dost dobře skrývat," vzpomněl si na Olgu.

Všiml si, že se mu Martin dlouze zahleděl do očí a než stihl zareagovat, cítil jeho rty na těch svých. Byl to překvapivě hřejivý pocit. Opojný tak, že se nechal na pár vteřin unést a spolupracoval, než mu došlo, čeho se právě dopouští a prudce ho od sebe odstrčil. „Všichni jste tu stejně zvrácení," vyhrkl a uháněl odtamtud tak rychle, jak mu alkoholem zastřené smysly dovolily.