Nechtěný dar (pt. 2)

12. Anatoly a Gabija (D)

Od té doby to pro něj dělala často. Přes den, když Auri jedl a proto se jí nedožadoval. Zamkla dveře, ulehla k němu, vzdychala mu do ucha a vzrušovala ho. A pak, když se z něj to napětí uvolnilo a on unaveně zavřel oči, ho hladila po vlasech. Jednou po tom plakal. Lia věděla, že je to kvůli té bolesti. Nešlo jen o těch šedesát ran, šlo o všechno utrpení, které ve Stakarinu zakusil, přestože si myslel, že sebe i ji přivezl do bezpečí. Byl frustrovaný a zničený. Byli ve městě teprve půl roku, přesto jako by to byla celá věčnost naplněná bolestí a strachu. I ji už málem třikrát ztratil. O Iri se museli bát dvakrát. O Seliu jednou. O to, že se jejich rodinu někdo pokusí rozdělit, se báli neustále. Nemohla ho vzít do náručí, ale hladila ho po vlasech a hleděla mu do očí, aby mu připomněla, že je u něj.

Čtvrtý týden, co byl upoutaný na lůžko, se za ním zastavil Anatoly. Tvářil se provinile. Přinesl s sebou svatební koláče, které napekla dívka, kterou si chtěl vzít. Ta dívka, Gabija, přišla s ním. K Liinu údivu jí řekla, že už vypadá mnohem lépe.

„My se známe?" divila se Dahlia.

„Tenkrát od soudu. Nedivím se, že si mě nepamatujete. Byla jste celá zmrzlá."

Lie došlo, kdo to je: „Vy jste ta dívka, co kvůli ní byl Elias svědčit."

„Snad se na mě už nezlobíte," pronesla k ní omluvně.

„Ale kdepak," usmála se na ni. „Vy za to nemůžete." Pak k nim oběma pronesla: „Chcete jít k Eliasovi?"

„Půjdu k němu jenom já," řekl Anatoly. „Nezlobí se na mě moc?"

„Nemyslím si," odpověděla a otevřela dveře do ložnice. „Oba jsme ti vděční, že jsi to udělal ty. Mohl to být někdo, kdo by chtěl Eliasovi opravdu hodně ublížit."

Usedla na postel a pohladila Eliase po vlasech: „Máš tu návštěvu, drahý."

Její muž vzhlédl k Anatolymu a tvář mu najednou stuhla strachem.

„Jsem tu jako přítel," oznámil mu Anatoly, kterému došlo, že ho jeho návštěva vylekala.

„To jsem rád," pokusil se vyděšený Elias o úsměv. Emoce na sobě nedával znát často a ani teď by si někdo, kdo jej nezná tak moc jako Dahlia, nevšiml, že má strach.

„Chtěl jsem se zastavit dřív, ale nevěděl jsem, jak mě tu uvítáte."

„Vím, že děláš, co musíš," odpověděl mu Elias.

„Takže jsme pořád přátelé?"

„Já bych byl rád. Vím, že ani pro tebe to není lehký. Kamarádíčkovat se s trestaným Azmariňanem."

„Kdybych mohl něco udělat, aby tě nepotrestali, udělal bych to," pronesl k němu Anatoly.

„Já vím," ušklíbl se Elias. Pak mezi nimi napětí povolilo a Anatoly mu začal vyprávět o chystané svatbě s Gabi a o tom, co je nového ve městě. Lia je nechala o samotě. Když vedle něj pak večer uléhala, zašeptal k ní k jejímu údivu: „Nemohla bys příště říct, že spím?"

„Myslela jsem, že budeš rád za návštěvu."

„Budu rád za návštěvu, až nebudu sebelítostivý mrzák," prohodil a pak provinile sklopil zrak: „Promiň. Vím, že ty sis nemohla diktovat, koho k tobě pustím a co s tebou bude dělat. I když jsi na tom byla zle."

Lia si k němu přisedla a začala ho hladit po vlasech: „To je v pořádku, lásko. Bude to podle tebe." Pak přinesla břitvu a pěnu na holení. „Zvládneš vydržet chvíli na zádech?"

„Zvládnu, jen u toho asi nebudu úplně při smyslech," ušklíbl se a Lia ho pomalu otočila. Eliasovi ušel zmučený vzdech a pak omdlel. Lia ho oholila, a než ho otočila zpět, políbila jej na rty. Měl propadlé oči a ve tváři šedou nezdravou barvu. Ale každý rys té azmarinské ostře řezané tváře milovala. Otočila ho a na záda mu vrátila studený obklad. Pak mu tiše procvičila obě ruce, zašla pro Auriho a společně s ním ulehla k Eliasovi. Sama se však dál dotýkala Eliasových prstů.

„Proč to děláš, maminko?" tázal se jí chlapec.

„Protože vím, že je mu to příjemné," objasnila chlapci. „A co ty? Ještě tě něco bolí?"

Auri pokrčil rameny: „Občas. Když sedím."

„Tak si ber polštář, broučku. A já se ti příště u pana doktora zeptám na nějakou mastičku."

„A co když s tím Elias nebude souhlasit, maminko?"

„S čím? S tím, že ti koupím mast?"

Dítě přitakalo.

„S Eliasem máme trochu jiné manželství. Třeba o penězích můžeme rozhodovat oba. A jsem si jistá, že i on by k tomu svolil."

„Ale zeptáš se ho," opakoval chlapec. Byl zvyklý se dívat na to, jak ji Todor a po něm Kostadin trestá.

„Dobře, zeptám se ho."

Následujícího rána své rozhodnutí v přítomnosti Auriho opakovala Eliasovi a ten na ni udiveně hleděl.

„Auri by si byl rád jistý, že tě tím nerozčílím," objasnila mu.

Elias pohlédl na Auriho: „I kdyby ti tvoje maminka nakoupila deset mastiček, tak bych se na ni nezlobil," řekl mu dojatě.

„Čestný Azmarinský?" zeptal se chlapec a Elias na to odpověděl: „I Gumenský."

Po pár týdnech už Elias dovedl ležet na chvíli na zádech. Lia k němu v té době začala víc nosit dcery. Chtěl to tak. Zpíval jim, povídal si s nimi a dělal na ně grimasy. Když ho pak s nimi Lia nechala na chvíli o samotě, po návratu zjistila, že mu Seli leží stočená na hrudi a spí. Okamžitě k ní vykročila, aby ji sundala, ale Elias ji zarazil: „Jenom ji přikryj. Spinká."

„Ale co tvoje záda?"

„Moje záda budou stejně bolet, i když ji teď vzbudíš."

„Jde ti to s ní. Škoda, že tak rychle rostou."

„Mohl bych jim být lepším otcem. Kdybych tady pořád jenom neležel."

„Jsi úžasným otcem. Jak Seli, tak Iri. I Aurimu..."

„Vnímáš mě jako jeho otce?" nechápavě se na ni zahleděl.

„Uráží tě to?" dotázala se ho pro jistotu.

„Ne," zakroutil hlavou. „Je to pro mě velká zodpovědnost. Až se postavím na nohy, asi bych se mu měl více věnovat. Aby věděl, že se může spolehnout i na mě. Zatím vím, že mu nemůžu být otcovskou figurou, ale chci být někým, kdo na něj bude dávat pozor a za kým může kdykoli přijít si promluvit."

„Má tě rád. Chvíli mu potrvá si na tebe zvyknout, ale snaží se."

„Oba se snažíme," odpověděl. „A myslím, že nám to půjde docela dobře. Pokud mě tedy tenhle cvalík neumačká."

„Chceš se otočit zpět?" dotázala se ho a on přitakal. „Hra na hrdinu mi úplně nevyšla." Lia opatrně vzala dítě a položila ho vedle Eliase na polštář, pak ho pomalu otočila a vrátila mu na záda studenou látku. Elias se na ni usmál a dotázal se: „Mohl bych dostat políbení?"

Lia se k němu sklonila a políbila ho na tvář. To mu ale nestačilo. „Myslel jsem na ústa," doplnil. Moc často se nelíbali. Vždycky ten moment měli spojený s jistou obřadností... Prokazováním hlubokých citů. Bylo to jiné než mazlení a slabé polibky na tvář a na čelo, kterými si prokazovali něžnosti. Ale aby k sobě byla Lia upřímná, už to zvládala líp. Už to pro ni byl přirozenější. Sklonila se k němu a začala ho líbat. Moc se jí líbilo, jak s ní jeho rty spolupracovaly, a jak stejně jako ona, když se mu vzdálila, pomalu otevíral víčka.