Nechtěný dar (pt. 2)

150. Nebudu se bránit! (E)

 Týdny plynuly, budoucí dům už měl stlučené všechny opěrné trámy a Lie pomalu rostly vlasy. Z chmíří se brzy stane klučičí sestřich. Byla teď velmi podobná Aurimu. Ten chlapec byl celý po ní. A taky nevydržel dlouho bez podnětů, které by rozvíjeli znalosti toho velmi chytrého kluka. Ale do školy už nechodil a Elias by ho asi stejně teď nikam nepustil. Nevěděl, jestli se chlapce zase nepokusí někdo z města ukrást. Mohl zdědit Severopol. Eliasovi to připadalo absurdní. Chlapec, kterého musel před třemi lety přeřadit z kuchyně na vynášení latrín, protože ukradl pár brambor, mohl zdědit celé město, i když gumenské. Ale Elias věděl, že jeho syn, i když nikoli pokrevní, neprahne po krátkém životě uprostřed mocenských bojů. Také Paskala se chlapec stranil. „Je to tvůj strýc," upozornil ho Elias, když vedle sebe večer usínali. Lia vedle nich klidně oddychovala a Elias se na ni občas podíval, jestli je řádně přikytá a stále klidná.

„Když já se ho bojím," řekl na to chlapec.

„Protože je to cizí muž? Nebo je v tom něco jiného?"

„Mamince cizí muži vždycky ubližovali. Byli k ní zlí."

„To máš pravdu, ale Paskal je dobrý člověk. Třeba by sis s ním mohl víc povídat. Vidím, jak tady nevíš, co se sebou."

„Chceš, abych si šel spát k babi?" zeptal se chlapec vážně a Eliasovi tím moc připomněl Liu.

„Ne, Auri," zakroutil Elias hlavou. „Jsem rád, že jsi tu. Neříkám to kvůli sobě. Jsem moc rád, že tě máme s Liou u sebe. Ale kvůli tobě. Tady máš jen mě a babi s dědou," odkazoval k Iryně a Antonovi.

„Mě to nevadí," vyhrkl chlapec. „Já jsem rád, že jsem tady. Tak strašně rád tat..." zarazil se a pak dořekl Eliasi. Jako by si stále nebyl jistý, jestli ho Elias skutečně nemá už plné zuby.

„Tatínku..." dořekl za něj Elias. „Neboj se, Auri, já budu tvůj táta vždycky. Nehledě na to, co se stane a jak se v životě rozhodneš. A i když jsem ti to už mnohokrát řekl, řeknu ti to znovu... je mi to všechno tak moc líto. To jak, jsem ti ubližoval. Že jsem dal tvojí mamince před tebou facku. Nechtěl jsem. Ale ty jsi byl malý kluk a já se bál, že bys nás mohl prozradit."

„Otec dělal mnohem horší věci."

„Mamince nebo i tobě?" nikdy se na to přímo nezeptal. Příliš ho bolelo na to pomyslet.

„I... i mě," řekl. „Ale maminka na něj vždycky křičela, ať zbije radši jí."

Elias pohlédl na jemný obličejík své ženy zbrázděný jednou starší jizvou a pomalu blednoucími nazelenalými podlitinami. „Je tak statečná."

„Ale neuzdravuje se," posteskl si Auri a oči se mu zalily slzami.

„Snaž se na to nemyslet, Auri. Prosím," setřel mu prstem slzu. „Teď nemůžeme truchlit. Maminka potřebuje vidět, že v ní věříme. Přede mnou si klidně stýskej. Aspoň ze sebe vyplavíš tu bolest. Věř mi, znám to. Ale před ní ne. Byla tu pro tebe i pro mě. A teď potřebujeme, abychom tu my dva byli pro ni."

„Jsme její chlapci," ušklíbil se Auri a Elias měl dojem, že ten jeho uštěpačný tón začíná pomalu nasávat. Aspoň něco bude mít „po něm".

Následujícího dne se k nim zastavili Juri s Mirou. Elias byl rád, že přišli. Lia se vedle Miry vždycky snažila znít statečněji. Povídali si hlavně o jejím účesu. Jak jí rychle rostou vlásky. Iryna jí na to připravovala speciální odvary z bylin. Pak taky, že Lia chodila loni touhle dobou také na bylinky. A Mira by ráda chodila taky, ale až příliš se bojí chodit po louce sama mezi cizími lidmi.