Nechtěný dar (pt. 2)

10. Když jsi spal (E)

Netušil, jak často se probouzel. Pravidelně polykal makové mléko a v mdlobách si nechával do krku vpravit polévky a čaj. Párkrát měl dokonce pocit, že v ústech cítí chuť čokolády, ale byl příliš unavený na to, aby vnímal, co se okolo něj děje. Pořádně vzhůru byl jen ve chvílích, kdy se ho pokoušeli dostat do umývárny a Lia mu pomáhala se obsloužit. Položili ho většinou na kachlovou zem a ona všechno vyřešila za něj. Pak dovnitř zavolala ostatní a dotáhli ho zase do postele. On sám zvládl jen sténat bolestí. Po pár dnech se občas probral i ve chvílích, kdy se mu pokoušela procvičit ruce. Dělávala to několikrát denně a přitom občas cítil, jak ho líbá na prsty.

„Miluji tě," zašeptal, aby věděla, že ji vnímá.

„A já tebe, lásko," opáčila mu. „Jsi moc statečný."

„Učím se od té nejlepší," řekl na to. Pak viděl, jak vstává, otevírá okno a dovnitř pronikl zpěv ptáků.

„Něco ti ukážu," slyšel jí říkat a pak mu před očima rozprostřela pletenou dečku. „Už jsem ji dokončila. A napadlo mě, že zkusím něco na holky, ale než to dodělám, tak mi vyrostou."

„A co kdybys upletla něco sobě? Třeba nějaký pěkný šátek?" zašeptal.

„Moc rád mě vidíš v nových věcech?" došlo jí, kam tím směřuje.

„Představoval jsem si, že ti budu moci dát mnohem víc."

„Zachránil jsi naše dcerky, lásko," řekla a pohladila ho po tváři. „To je ten největší dárek, jaký jsem od tebe mohla dostat." Pak si zřejmě všimla, jak prudce dýchá, aby zvládl zůstat při smyslech, a dala mu napít trochu makového mléka. Vmíchávala ho do svařeného mléka s medem, ale tu pachuť by poznal kdekoli. Vzápětí zase usnul. Když se znovu probudil, slyšel kromě jejího hlasu i Antonův. „Měla bys zajít poděkovat těm, kteří u jídla nechali cedulky. Ať vědí, že si toho vážíme."

„Dobře, zítra půjdu. Až bude Elias spát. Půjdeš se mnou?"

„Budu mluvit za tebe, jestli chceš. Nebudeme riskovat, že bychom se dostali do problémů."

„Jo, to bude nejlepší," souhlasila Lia.

„Co Auri?" zeptal se jí pak Anton.

„Včera měl noční můry. Ještě potrvá, než se dovede zase radovat."

„Ale už má zase zájem se učit..."

„Zvládli jsme pár dalších písmen. A chtěl by se učit počítat. Vím, že ve škole by se mu moc líbilo. Ale nemůžu ho tam pustit. Jestli se ostatní děti dozvědí, že žije ve smíšené rodině..."

„Bojíš se, že by na něj byly zlé?"

Lia přikývla: „Mám to štěstí, že mám teď celou svou rodinu u sebe. Stačí, že trpí Elias. Nedovolím, aby někdo ubližoval ještě Aurimu."

Déle už se soustředit nezvládl a znovu usnul. Následujícího dne už se cítil trochu líp. Všechno ho stále pálilo, ale měl víc energie. Dost na to, aby dovedl zůstat na hodinu či dvě vzhůru a užívat si, jak mu Lia předčítá a usmívá se na něj. „Co moje ruce?" dotázal se jí pak.

„Pěkně se hojí. Byl za tebou doktor. Říkal, že to vypadá, že bys je mohl zase dobře používat, ale musíš s nimi pravidelně cvičit. A ještě pár měsíců to potrvá."

„To jsem rád. Víš, já... Zaslechl jsem, jak jste s Antonem mluvili. O tom, že nám někdo přinesl jídlo..."

„Bylo to docela dost jídla," přikývla. „Anton je chtěl poslat pryč, ale nechávali to před domem."