Nechtěný dar (pt. 2)

102. Dario a Stasi (D)

 O dárku pro Eliase přemýšlela dlouho. Museli šetřit, ale zároveň chtěla, aby měl radost. Aby se ve svůj den cítil krásně. Nakonec mu pořídila nové sváteční oblečení. Ale ne ledajaké. Do knoflíčků na vyšívané vestě nechala vyrýt pět písmen. Začáteční písmena jmen jejich rodiny do kruhu na každém knoflíku. Všechno sehnala v azmarinské čtvrti, kalhoty, košili i vestu. A těšila se, až jí v tom v létě vezme k muzice. Anton se sice zblázní, že to jsou azmarinské věci, ale na jeho názoru jí nezáleželo. Ráno ho probudila polibkem a tiše mu přejela po hrudi téměř k údu. Byla škoda, že měli plný dům lidí. Jinak by k tomu probuzení patřilo ještě něco mnohem příjemnějšího.

„Krásné narozeniny, lásko," zašeptala.

„Děkuju, lásko," opětoval jí a pak ji začal líbat na rty a ochutnával je tak dlouho, že měla pocit, že to nikdy neskončí. Ale zároveň nechtěla, aby to skončilo. Nasnídali se spolu a Elias odešel do práce, ale netušil, že Lia v tu chvíli s Irynou začala vyvářet. Odpoledne Anton pomohl Kieranovi přivést z jejich domu další židle a stůl. K večeru pak přišla Emery s Nickem a Martin. Lyna přinesla malého a dohlížela na jejich potomstvo, zatímco se stůl plnil dobrotami uvařenými i přinesenými. Těsně před příchodem oslavence dorazila i Kaťa s částí svého potomstva, které ještě nemohla nechat samotné doma. Třemi různě starými dcerkami, od dvou do pěti let. K tomu přibyli těsně před Eliasovým příchodem Ovečkin a Kirov, které málem přivítali namísto něj. Když už zaslechli Antonův hlas, jak Eliasovi schválně před domem něco vypráví, všichni se tiše usadili ke stolu a čekali, až mu Lia půjde otevřít. Vtom jí však předběhl Auri a nadšeně zavolal: „Můžu to udělat já, maminko?"

Lia přikývla, a když chlapec vzal za kliku, stoupla si za něj, aby Eliase uvítala: „Překvapení, drahý muži!" zvolala, zatímco všichni začali tleskat a mávat a zpívat mu k narozeninám.

Eliasovi se z očí spustily dojaté slzy a na chvíli se nezmohl na slovo. Pak omylem azmarinsky pronesl: „Páni, já nemám slov."

„Říká, že nemá slov," přeložila pro všechny, kteří mu nerozuměli.

„To nevadí, brácho. Nás je tu dost na to, abychom to mohli převzít za tebe," zasmál se Kieran a šel se s ním obejmout.

„Tak pojď," vybídla ho Iryna dovnitř. „Sedni si s námi."

„Ať už můžeme konečně rozkrájet ten dort," zavolala zase Kaťa.

Lia tušila, proč všichni tak rádi přišli na Eliasovu oslavu. I oni vnímali, že to Elias potřebuje. Mít vědomí, že s ním rádi tráví čas, i když je Azmariňan. Nebylo to o nějakých pošramocených citech nafoukaného Azmariňana. Loni ho mezi část z těchto lidí přinesli zbytého, podviživeného a zneužitého. Ti lidé každý den procházeli město a hledali ho, modlili se k těm Bohům, ve které zrovna ten či onen věřil, aby byl naživu. A teď s ním mohli oslavit další rok na zemi. Už dvacátý šestý. Ale stále měli spolu většinu života před sebou.

Zábava se rozjela rychle. Když se pozvaní Lii ptali, co mu mají přinést, řekla, že stačí, když přijdou, a když, tak spíše něco pro holčičky. Teď Elias rozbaloval dětské oblečky a smál se, kam to bude nosit a jestli mu to bude. Ale oči mu zářily tak, jako už dlouho ne. Hned chtěl šatičky přiložit k Seli, aby se podíval, jaká bude parádnice. „Jsou jí trochu velké," pronesl. „Ale aspoň jí déle vydrží."

„A pak si je vezmete zase zpátky," prohodil žertovně Ovečkin k Emery. Ta byla překvapená, že na ni Gumen mluví, ale rovněž šťastná, že na ni někdo mluví, i když byla kromě Eliase jediná Azmariňanka. „Nevím, jestli budou našemu chlapečkovi tak slušet," zasmála se, načež se Ovečkin zeptal, kolikpak mu vlastně je a spustil o vlastních ratolestech.

Kromě dortu se podával i všelijaký alkohol, ale speciálně pro Eliase i svařený mošt. Když mu Lia podala vlastní dárek, varovně se podívala na Antona, aby věděl, že si má nechat své názory pro sebe. A Elias se z azmarinského oblečení zdál být opravdu moc nadšený. „Podívej se na knoflíčky," řekla mu a on se tiše dojatě zasmál. Pak se jí zadíval do očí a zašeptal: „Miluji tě. Tak strašně moc tě miluji."

Lia se usmála a když přes všechny ty lidi nemohla obejmout jeho, objala v náručí smějící se Iri. Vedle ní stála Kaťa s Olegem, kteří se k sobě rovněž tiskli. Lia si poprvé, od té doby, co je znala, všimla, jak moc jsou do sebe zamilovaní.

Elias pak knoflíčky ukazoval Aurimu a říkal, že takhle je všechny bude nosit na srdci, včetně něj. Večer se hrály karty, zpívalo se, tančilo a když daly děti spát a návštěvy postupně odcházely, přitulila se na lavici k Eliasovi a unaveně mu položila hlavu na rameno.

„Jsme úžasní, víš to," zašeptal jí k jejímu údivu do ucha. „My všichni?" podivila se. „My dva," řekl. „To, co jsme spolu zvládli." Lia jako by před očima zase měla toho muže z Azmarinských vrchů, který měl v hlavě zmatek z těch nádherných pocitů, které zažíval s obyčejnou Gumenkou.

Po odchodu všech hostů šel za dětmi a Lia pomohla Iryně s nádobím. Pak se zašla podívat na Stasi. Bez klepání vtrhla do pokojíku a ke svému údivu spatřila Stasi s Dariem. Drželi se za ruce a on zrovna něco neobratnou gumenštinou říkal. Okamžitě odtamtud vypadla, aby je nerušila, když za ní Dario doběhl: „Nevykládejte si to prosím nijak zle. K ničemu jsem Stasi nenutil."

„To mě ani nenapadlo," usmála se na něj.

„Přišel jsem se podívat, jak se jí daří, a ona mi ukázala, abych se na chvíli posadil, a tak..."

„Moc si spolu nepopovídáte, viďte," řekla na to Lia a on upřímně přikývl.

„Nevím, jestli mě může mít ráda. Moc jsme spolu nemluvili. Ale já se za ní tak nějak cítím zodpovědný a vím, že se o ni chci starat i dál."

„Tak, co kdybych Vám zatím překládala. A naučím tě aspoň pár frází."

„To by bylo pěkné," přikývl Dario. „Děkuju, Dahlio."

„Taky bych si přála, aby tam v Lightmondu byl někdo jako ty. Kdo by dal mým dvěma andílkům šanci na život."