Nechtěný dar (pt. 2)

22. Nový tovaryš (D)

Ty první dny v práci za ním chodívala často. Všichni chlapi v poledním slunci obědvali na zápraží před dílnou. Lia je první den jen opatrně obešla a usadila se na lavici vedle Eliase. Pak mu položila hlavu na rameno a on se v její společnosti pustil do oběda. Muži se na ni přátelsky usmívali a ona byla ráda, že už si je Elias dovedl získat na svou stranu. Druhý den už si na jejich přítomnost trochu zvykla a byla schopná se mezi nimi uvolnit.

„Delgado se má, že za ním takhle chodíš," říkal jí Chalkin. „Za mnou kdyby chodila moje žena na oběd, nic bych v práci neudělal a jen čekal, až odbije dvanáctá."

„A co myslíš, že dělám já," zasmál se Elias a položil Lie ruku kolem ramen. Lia se na něj usmála a políbila ho na tvář. Ještě moc nemluvila. Jen tiše naslouchala jejich rozhovoru. I to možná dovedlo nového tovaryše k tomu, aby se jí třetí den dotázal, zda z Eliase nemá strach. Bylo to, když ji Elias nechal na pár vteřin samotnou a šel pro pár koláčů, které přinesl jeden z mužů ostatním od své ženy. „Jestli se ho bojíte, nemusíte s ním být. Já bych se o Vás postaral," řekl a ač Lia věděla, že tak činí z neznalosti, udělalo se jí z toho mdlo. Elias se na ni s koláči otočil a všiml si, že se opírá o zeď stavení. Okamžitě se k ní rozběhl. „Co se děje, broučku?" položil vedle ní koláče a pomohl jí se posadit.

„Zamotala se mi hlava," odvětila, aby nevyvolávala rozruch.

„Doprovodím tě domů, co říkáš?"

Lia na to přikývla: „Ale ty pak půjdeš nazpátek sám."

„Tak já půjdu s Vámi," navrhl Kirov. Stihneme se vrátit před koncem přestávky. Elias k jejímu překvapení přikývl. Vzal výslužku a vyrazili. Když už byli daleko od dílny, rozhodla se jít s pravdou ven. „Ten nový tovaryš mi dělal zvláštní návrhy," řekla mu.

„Jaké návrhy?" otočil se na ni Elias.

„Jestli se choval nevhodně, tak já si ho podám za Eliase," nabídl se Kirov.

„Ne. Takové návrhy ne. On mi nabídl, že se jestli z tebe mám strach, že se o mě postará. Vím, že to myslel dobře. Ale mě to rozhodilo. Nechci, aby ti něco provedl."

„Neboj, poklade," odvětil Elias. „Dám na sebe pozor."

Opravdu na sebe dal pozor. Večer přišel utahaný, ale v pořádku. Lia už si za ty tři dny navykla, že si ho večer už neužije. Jen se od ní nechal utahaný oholit a pak se převlékl a usnul. Když šla i ona s Aurim spát, políbila ho na tvář a on ze spaní zašeptal: „Dobrou noc."

Když za ním zamířila na čtvrtý den, divil se, že ji vidí. „Nemusíš dnes chodit," řekl jí to ráno, když si přivstala, aby ho ještě viděla. „Potřebujeme, abys teď byla v pořádku, lásko."

Lia přikývla, ale jeho naléhání nepodlehla. Ta doba kolem oběda byla jediná chvíle, kdy s ním mohla být v bdělém stavu.

„Nečekal jsem tě," řekl jí. Neusmíval se. Díval se na ni v obavách.

„Vadí ti to?" zašeptala k němu azmarinsky a plaše k němu vzhlédla.

Zakroutil hlavou, objal ji a hladil po zádech.

„Co ruce?" dotázala se ho a přitom si všimla na druhém konci dílny Lavrova.

„Občas bolí. Ale dávám si přestávky. A večer říkám Savchukovi, že jsem si odpracoval kratší čas."

„To jsem ráda," odpověděla mu. Pak vzala jeho vak. „Posadíme se?"

Elias ji následoval a nechal si od ní podat šátek se zabaleným chlebem. Brzy ven přišli i ostatní, včetně nového tovaryše. Elias si všiml, jak na něj v obavách hledí a zavolal k němu: „Lavrove, můžeme si prosím promluvit?"